V nemocnici jsou zdi z morku

V nemocnici jsou zdi z morku
a světlo řek
třpytí se v rudých odpadech
Podlaha hýbe se jako jazyk
Tam ležíš. A tvé tělo není tvé

Stříbrné nástroje sbíhají se v kruzích
Jejich břity dýchají
Mají klouby, cévy a oční bulvy
jež pomalu se otáčejí pokaždé
když znehybníš

Z krku ti trčí hadovitý kabel
Slyšíš, jak tě slyší
– jak v dutinách stěn
šramotí jehly
jež si mezi sebou předávají
rytmus tvého tepu

Pod tvou postelí sedí zajíc
Je vlhký, bílý, a jeho srst
je jako gáza nasáklá mlékem
Má oči bez zornic
A nehýbe se
Dívá se
Dívá se celou noc

A pak přijde druhý
Třetí
Ve tvém pokoji se formuje les

Zajíci se sunou po kachličkách
stíny drápků škrábou po tvrdé podlaze
Za zády lékaře pohne se stín
a z něj vynoří se nabroušený skalpel
který začne psát tvé jméno
do blikající obrazovky přístroje

A tehdy si vzpomeneš:
Za zdmi roste les

Les s větvemi plnými rudých třásní
a černých lan
jež se pohybují
i v bezvětří

Les, kde je svoboda
ne však lidská
Ne taková, kterou si můžeš odnést

Zajíci pod tvou postelí se rozbíhají do všech směrů
Jejich těla jsou příliš měkká
a až podezřele mlčenlivá
Probíhají škvírami ve tvých prsou
prchají
utíkají
vedou

Jsou to zrcadla
Jsou to děti
Jsou to běsi
Jsou součástí tvého srdce
které utekly
a už se nikdy nevrátí

Les klepe na okna
Jeho listy jsou injekční skla

Stromy mají rty
a šeptají tvé číslo
Volají tě ke vchodu
těsného
úzkého
tmavého
A ten vede jen dovnitř –
nikdy ne ven

A tehdy si vzpomeneš:
už dávno jsi odešel
Jen tvé tělo zůstalo
jako ručník na věšáku
Jako značka na staré mapě
když krajina
se už dávno změnila v nepoznání