Prší

Procházím se městem,  

podpatky ťukám jako datel,  

na chodníku i silnici, 

rozbíjím ticho.  

 

Kráčím,  

i když nemám cíl, 

držím si tempo,  

pak ho ztrácím.  

 

Bloudím jako červená Karkulka,  

v hlubokém lese,  

spletitými uličkami z asfaltu,  

zatímco Ty počítáš hvězdy.  

 

Tak kolik?  

Proč padají z nebe,  

vyhasínají,  

a stává se z nich prach?  

 

Postávám na místě,  

sleduji okolí,  

vyčkávám,  

až se objevíš.  

 

Přestože vím,  

že dnes nepřijdeš, 

 vidím Tě,  

na každém kroku...  

 

Začíná déšť, 

přeji si,  

aby pršelo štěstí,  

a pořádně jsi zmokl.  

 

Tančím mezi kapkami,  

raduji se v nečase,  

nemohu jinak,  

život mě to naučil. 

 

Nepřemýšlím,  

o tom,  

co bys řekl na můj rudý šat,  

ani krátký cop.  

 

Radši usmívám se v dešti,  

naslouchám jeho rytmu,  

pozoruji mraky vysoko na nebi,  

Ty jsi teď ještě dál.  

 

Mám takové štěstí,  

že jsi,  

tak zas brzy,  

na viděnou!