v kusadlech rozpadlé noci

 

pokud se spolu někdy znova potkáme

nejspíš tě proměním v nezkrotnou tygřici

nebo v poraněnou naříkající labuť

která sotva mává křídly

anebo ve sfingu s hadím ocasem

v bludné oko šeptajícího stínu

do kterého propadne se noc

kterou jsme spolu strávili

až nezbude nic co by jsi chtěla chápat

ani ticho to prokleté mizerné ticho

které najdeš všude na mých

obnošených a zablácených botách

 

v kusadlech rozpadlé noci

za mihotání vyhaslých hvězd

skoro přesně jako tehdy

díváš se na mě a usmíváš se

s lehkostí motýlích křídel

a z tvých měkkých a teplých úst

lezou rozeklané hadí jazýčky

sypou se z nich barevní brouci

a přísahal bych že ti zalézají

do tvých hlubokých modrých očí

kdybych nevnímal jen tvůj pohled

upřeně civící do mého rozkroku

 

natáhneš ke mně ruku

a cítíš cos chtěla cítit

jestlipak jsi někdy přemýšlela o jablku

místo potají schovávaných svící ?

to byl ten počátek nevinné proměny

která je ukrytá ve tvém štíhlém těle

ve tvé první tajné noční rozkoši

vonící vláhou úplně jinou

než po ránu na kdejaký louce

posetý kytkama nejrůznějších barev

který se trhaj takovým jako jsi ty

 

tygřicím s jantarovýma očima

požírajícím po kusech

bláhová a nezkušená srdce

třeba jako bylo to moje

slyším stále ten šílený tlukot

a vypadám že se nebráním

tomu trhání vrčení a praskání

jako jelen stržený v pravou chvíli

za hroznýho hladu po čerstvém mase

na vlnách zvířecí rozkoše

 

jenom cítím krční tepnu

jak stále ještě pulzuje do ztracena

a čekám až budeš konečně nakrmená

vším co ti mohu poskytnout

a ty dobře víš že příštím dravcem

budu zase já v podobě ještě divočejší

než byla ta tvoje s jantarovýma očima

po které mě dosud burácí v hlavě

tříštivým zvukem nekonečna

jako v ohlušujícím vodopádu

pod kterým ležíš jako uškrcená labuť

na studeném kamení soumraku

vedle které nesmyslně klečím

jako kdybych nevěděl že ona

už žádnou pomoc nepotřebuje