Černočerná tma

Venku tma, jen měsíc svítí
samota, snad usíná kvítí
Nad hrobeb se sklání ona
už nechce býti sama doma.

Vztek a smutek ze samoty
bolest v srdci tajně nosí
oči jsou smutné ne, že ne!
Líce červené
slza teče po tváři,
v ní se měsíc zazáří.

I noci konec nastane
/jako životu jeho/
sama tady zestárne..