Do lidí nevidíš a o smyslu žití

Do lidí nevidíš,
každý z nich
má tvář,
co může
a často
i klame.

Do některých
se výrazněji
zapsal čas,
leč stárne
každý z nás,
ba i batole.

Den za dnem
stárneme,
ne že ne.

Poznáš z tváře,
kdy se kdo čeho
dopustil?
Kdo komu a co
odpustil?

To je velkou neznámou.

Vstoupil jsem
do budovy
polikliniky,
jen tak,
byla mi zima.

Tam venku
je pod nulou
a jeden muž
s tváří strnistou
jal se
u staletého
stromu
vykonat potřebu

- vestoje.

Vůbec mu nevadí,
že je před osmou ranní
a kol
chodí
důchodkyně
i studentky.

Exhibuje?

Předvádí
divadlo
jednoho
herce?

To je oč mu běží?

Jsem v budově
stepuji
v těžkých
promáčených
škorních.

Nad hlavou mám
skvostnou architekturu,
třicátá léta,
vznešené,
vysoké stropy,
velkoryse pojatá,
rozlehlá čekárna
s ozvěnou...

Lidé se sklopenými zraky
kolem mě jdou,
míří na různá
vyšetření.

Teprve tady si uvědomuji,
že pokud o něco
opravdu jde,
jde až do morku
kosti,
je opravdové,
pak to plně vnímám
právě zde!

Zde se vede
nejdůležitější
životní zápas...

To, co je za dveřmi
tam venku,
je jen
markýrování pravdy
přetvářka a trapas...