Raději maluji.

Raději maluji.
Mozek stimuluji.

Jen pár čar.
Nic víc.

Jak duch pak
nad papírem,
stojím opodál.

Kdysi byla jsem velvyslancem nadějí,
teď myšlenky mnou frustrují.

Ani nevím, kam až se propadají.
Prázdnotu objímají.

Slz se ptají.
Euforie myšlenek
dostala svůj řemínek.

Maluji pro lidi,
ať jsou na tom líp.
Nemám žádný hit.

Kdysi slyšela jsem,
krásným hlasem,
že malování pomáhá.
Duše se ho domáhá.

Tak duše do barvy se obléká.
Není to vyznání ze zimy do léta.

Je to jen skvrna rozlitá.
A nemoc duše žije bez retuše.

V šedi mluví a kluše.
Nejsem nic. Jen prach.

Bože, nauč mě se zpátky smát.
Jsem bídný odpařovač.

Dej mi sílu,
co je v pastelkách!

Nechci cítit krach
a sama sebe mást.

Má mě ještě někdo rád?
Kdo je můj kamarád?

Jako malá holka míchám
barvy do světa.
A v hlavě pestrá štafeta.

Smutno je mi.
Obalím se pastelkami.

Kamaráde, ozvi se mi.
Teskno je mi.