Cizí muž s tvojí tváří

Zbyla jsem jenom já a dva syni.

A pro nás zůstaly dvě židle v síni.

Dvě židle ze čtyř, všechno napolovic.

Však my jsme tři, ty jeden – tak kdo má víc?

kdo z nás má při večeři stát?

mrazivý chlad, mrazivý chlad.

 

Jak synovi teď vysvětlit mám, 

že na hokej už bude jezdit sám.

Jak mu mám říct, že tátu nezajímá?

Když na mě samou z toho padá zima.

Tlustá čára a nový začátek.

Zřejmě je snazší neohlížet se nazpátek.

 

Vždy jsem si myslela, že srdce tvé je ryzí.

Jenže to srdce je nyní chladně cizí.

A tak, i když to nelze hned,

zvedám se ze země, zvedám se na pohřeb.

V něm tvé minulé já i s láskou k tobě pochovám.

Stejně, jak ty jsi zahodil, svou zodpovědnost k nám!

 

Ten kdosi cizí s tvojí tváří,

od jiné jídá pokrm, co se vaří.

Sama obejmu syny v tuto hodinu,

Muž můj, ten pořídil si novou rodinu.

A já vím, že ni zadními vrátky,

už nejde, nejde se vrátit zpátky.