Anotace: Báseň vzniklá v okamžiku vyčerpání, kdy už není kam ustoupit. Ne jako vysvětlení, ale jako tiché přiznání, že i mlčení má svou mez.
Sbírka: Mezi nocí a dnem
Už nevím kudy kam,
věřil jsem v tvou pevnou zem.
Ta mě však přivedla pouze tam,
kde svět chřadne kolem.
Nechápu, co se děje,
tohle nebyl ten čistý plán.
Kam to se mnou spěje?
Proč jsem na atomy rozebrán?
Dělal jsem, co jsem mohl,
unést svou mysl již nedokážu.
Potřebuji jistotu, abych vše přemohl,
leč co potřebuji na to se neotážu.
Nevěřím, že je to tvoje vina,
posledním hřebíčkem jsi ale byla.
Měl jsem si vybrat jasněji,
ulítlí motýlci mě teď zabíjejí.
Bojoval jsem za lásku,
a došel jsem na práh sil.
Již nevypustím ani hlásku,
jen proto, že srdce jsem oběsil.
29.01.2026 14:50:06 Eva Adlerová
Velmi pravdivá a povedená báseň plná smutku a beznaděje. Tvému tématu rozumím, píši obdobně. Musíme věřit, že bude lépe! :)
29.01.2026 20:17:27 Dimms
Jsou chvíle, kdy člověk dojde až na samý okraj sebe.
Ne proto, že by byl slabý,
ale protože nesl příliš dlouho.
Vážím si toho porozumění.
29.01.2026 10:06:47 šuměnka
a kdo je až na atomy rozebrán
může se přetvořit, přerovnat, přeskládat do všech stran :)