4. něco málo o tom, jak to mají čápi

Anotace: někdy se stačí koukat vzhůru aby člověk viděl co je dole

Kráčel podél potoka a opatrně se rozhlížel kolem sebe.
Za i před a semtam i do stran, ale krom pár veverek
a nějakých ušáků nikde ani živáčka. Kdyby se ale koukl nad sebe
možná by uviděl, že se toho dne plaší orli a ani káňata nejsou poklidná.
Asi proto, že se nad krajinou hemží podezřelé množství čápů.
Většina z nich jen prolétala na své plánované cestě za povinností
tak příjemnou, aby vyvážila ty budoucí starosti a padání vlasů,
potažmo prázdnou, několikrát obrácenou kapsu.

Jenže tím se on nezabýval, jeho starostí bylo
aby tekla voda v potoce správným směrem, mech
rostl tváří tvář severu a kameny seděly pevně,
to aby žížaláci mohli dávat své cesty na odiv.
Prostě rozhoupával větvě a jahodám radil, jak se dívat
slunci do vlasů. A jako vždy poslední dobou, tedy od té,
co mu dala šťavnaté mango a on se rozhodl ho zasadit.
No ne přímo to, ale jen pecku, tak placatou, že by prošla pod dveřmi
a ani se nerozcuchala, zašel zkontrolovat jak se mu daří
a zda-li mu nic nechybí. Slunce, stín a tak..

...to tenkrát uvařil speciální lektvar s trochou vzpomínek,
něco málo z energie obrazů dávných mistrů a nakonec
velkou dávku tajemství. Vykopal jámu tak akorát, nalil to do ní
a pecku hodil z výšky jednoho metru a ještě kousek. Krásně to žbluňklo.
Přikryl lesní hlínou a spokojeně se opřel o pařez. Hned druhý den
zelená větvička a k večeru už pevný kmínek. Věděl
že je to jediné pouto k ní, jediný dárek od ní a zároveň jediná vzpomínka.

...jenže za chvíli mělo začít dávat několik věcí konečný smysl.
Co se to dnes dělo s těmi čápi a proč měl tak velké nutkání sejít z kopců na
lesní cestu a kde se najednou vzala Ona, že stála před ním
a nádherně se usmívala
a ten záchvěv peří nad hlavou když pohlédl k obloze,
bílá křídla jen máchla
a upustila raneček, oči se mu vrátily a...

nádherný pták se vzdalovat zpět do mraků kde tušil své hejno


Stále se usmívala, ale ruce už neměla prázdné.
Držela v nich dítě, které mělo na rozdíl od ní
oči modrozelené a úsměv ještě krásnější.

“ to je Ono, mé dítě ale na tom co se ti zdá a co si přeješ se nic nemění“

Byla to ta nejdelší věta co k němu kdy promluvila a zároveň tak podivná
že ještě chvilku stál bez hnutí. Bezhnutí tak akorát dlouhé
aby se mu ztratila z dohledu, možná i z vesmíru, ale tušil
že tam někde uvnitř ví, kde jí hledat
nebo kam jí jít naproti..

Měla dítě a stále mu dávala naději..



tak malé, křehké klubko prstů
a zvědavé a v očích žár
a před ním celý
život dlouhý
to vedle ní
v náruči horké lechtán vlasy
zlatými prameny
a navždy pro něj
úsměv plný
lásky