Návštěvnost
ruku ti dám
ruku ti dám
Anotace: JEDNOU jsem měl sen o velké svatbě, kde tisíc svic mi ozářilo tvář...
v tichu chrámu
ruku v ruce
spadnuv k zemi slyšet vlas
jen mě pevně
sevři
nepusť
propoj cesty
proudíc v nás
jedno slovo
dvěma hlasy
pod klenbou nech chvíli znít
jásot v týle
sílí
roste
buď tu včas mě podepřít
blesky z nebes
oslnění
momentem jenž navždy v nás
zakotví
a zakoření
věčné lásce napospas
jedno chybí - kroužek ryzí
spojí konce našich těl
zásnubní mi piercing navleč
v místa
jež jsi neviděl
až dnes večer
zvon svým hlasem
rozechvěje krajinu
poodhalím roušku tajů
(dostaneš svou maminu)
Komentáře (22)
Komentujících (6)
Doporučit
Tiskjsem věděla že ti to ke konci zase ujede:-)
23.04.2014 16:02:35 | střelkyně1
...trochu na tom ujíždím, no ;-)
23.04.2014 16:04:44 | poeta
tobě to naštěstí ujíždí tak nějak mile a hezky:-)
23.04.2014 16:08:01 | střelkyně1
...skoro bych ti i děkuju moc ;-)
23.04.2014 16:38:17 | poeta
....Plyne Ti to tak krásně a hladce jako když hodíš kamínek do vody
a dělají se kola.....Líbí.Ji.
22.04.2014 22:26:06 | jitoush
ty mi čteš mnyšlenky..zdálo se mi o obroučce?:-)
22.04.2014 22:08:58 | básněnka
Krásný sen o svatbě. Vidíš, a mě děsí. Ještě, že to zachraňují poetové. Jsem barbar, který by radši většinu svateb zrušil, protože patos a Mendelsonův pochod nemá rád, tak mě radši odstavte stranou, ať to co činí jiné šťastnými, svou neuvážeností nepokazím. Tvoje báseň se mi, ale navzdory mě samé, opravdu líbí, a věřím, že sen o ní, pro tebe může být hodně důležitý. Protože snům opravdu věřím. Nesou v sobě skryté kódy, jako díla Leonarda Da Vinci. :O)
22.04.2014 20:54:58 | Tichá meluzína
Na jedné jsem byl..asi sedm lidí...jedna slunečnice a prstýnky z trávy...nebylo to nejhorší
Ale moje první vzpomínka...trempská osada...řízek a salát...všichni ožralý a fousatý...unesli nevěstu...bál jsem se o ní
Ženich byl smutný...bylo mi sedm a ničemu jsem nerozuměl...tehdy jsem si slíbil že se nikdy neožením...už ani nevím jak to dopadlo ;-)
22.04.2014 21:00:07 | poeta
My s Karlem jsme jen podepsali protokol, jen my dva a naši svědci, bez hudby, protože svatbě před námi hráli Yesterday tak uboze, že to znělo jako v krematoriu. Tak jsem veškeré snahy rozjařených úředníků rázně utla. Brali jsem se jen proto, aby jsme se jako rodina jmenovali stejně. Měla jsem na sobě obyčejné těhotenské šaty, pupík jako vzducholoď bratří Montgolfiérových a být to jen na mě, celé to intermezo proběhne v přilehlém malém parku, ale na to měli úředníci spoustu pitomých papírových nařízení a povolení. Přitom šlo v celku tak o deset minut. To je fuk. Na život s Karlem si nemůžu stěžovat. Čím jsem s ním dýl, tím jsem radši, že ho vedle sebe mám. Na to žádná svatba nemá vliv. Můj brácha slavil se vším všudy tři dny. A třináct let po té velké svatbě si s nevěstou nemůžou přijít na jméno. Jsou rozvedení a perou se o majetek a děti. Dost ošklivý. Kde v tom svém počátečním snažení udělali chybu? O velikosti a honosnosti svatby to prostě není.
22.04.2014 21:15:39 | Tichá meluzína
Myslím že souhlas...a to zcela ;-)chyba je v komunikaci...povětšinou
22.04.2014 21:39:56 | poeta
Tady zase souhlasím já. Oni oba komunikovali moc rádi. Jenom každý s někým úplně jiným. No jo. Kdo s čím zachází? :O)
22.04.2014 21:56:09 | Tichá meluzína
Ano, tahle chyba bývá číslo dvě...;-)
22.04.2014 22:11:52 | poeta