V brouzdališti vloni

Olbřími nádrže
s azurovou
v níž plovou,
polonahá těla
v pravidelných tempech,
jiná bez hnutí.

Blahodárné vany
obepíná mramorový rám
s vlažnou vodou,
sahá jen po kotníky.

Procházím se,
tak jako na jevišti,
jsem autorem předlohy
kráčím mezi ochotníky,
jsou bez zaujetí
bez známky
nadšení...

V očích se jim zračí zděšení
tvůrce mezi herci...

Nejsem však režisérem...

Do dvou prstů jal jsem opánky,
jdu brouzdalištěm
bez povšimnutí dam...

Míjí mě hoch s tělem gladiátora
dívky i ženy
muskulaturou,rozechvěny
pouhým pohledem
překotně,
hromadně obšťastněny.

Já poodejdu stranou
naleznu poutavou chrpu,
s myslí vyrovnanou
nastavují tvář slunci,
nedbaje na potupu.

V kostýmu Hercule Poirota
spočinu na travním porostu,
zas mám chuť do života!

Co na tom, že mě již nenadchnou
pestré dívčí plavky u deky,
pár jiných pohozených těl,
ani křivky slečny Rebeky,
byť by mohla zdobit
titulní stránky časopisů.

Co jí mohu nabídnout?

Vůbec ale vůbec nic!
Zakouším,
pěkných pár zim,
co znamená být mimo mísu...

Nechť tedy padne do náruče
jednoho z Adonisů!

Pohlížím do oblak,
nazrává ve mě přesvědčení,
že musím jít štěstí vstříc,
nelze jen čekat na zázrak...

Tím štěstím nemusí být sošná...

Věru tak!