deset dní do dne

mám úzkost na dva západy

oči bez života

těžké

jak hlína v zahradě pod oknem

 

 

je večer

holka v zrcadle je bledá

nemluví

 

 

ale je tam

 

 

zas spolu hrajem žít x nežít

a má víra se viklá

jak stolička u dědečka za plotem

s každým dalším kolem víc

 

 

v telefonu na posteli

spousta čísel na které nevolám

a jedno co znám zpaměti

 

 

/to kdyby ses někdy ptal/

 

 

jsem bezesná

dávno už nepláču

jen polykám

věty a

-stála jsem ti vůbec za to-

 

 

když se mi dere

do hlavy