SVĚT je jedno velké divadlo

Člověk stárne každou vteřinu, každou minutu, každou hodinu,
a z mládí zbyly už jen fotky, už jsme skoro jako odložené loutky.
Hra žití končí, víko dřevěné se zavírá, už přišla naše hodina.
Víko se sice zavírá, však záhy nový život začíná,
a zas jsme znovu v lůně matky a tu hru před tím co jsme hráli jsme zapomněli,
opona se však znova zdvihá a my herci zase hrajeme, hrajeme a zrajeme.

A až nadejde opět náš čas a třebaže tentokrát přijde i o něco dřív,
ještě nebudeme zdaleka zralý, jako děti odejdeme,
však na prknech světa se jistě znova zjevíme
a nebo, že nic nevíme?

V každé pozemské hře musí vždycky někdo umírat a někdo se zase rodit,
v každé pozemské hře musí někdo dělat dobře a někdo zase škodit,
je to hra žití, hra fyzického bytí.
Hra musí býti zkrátka pestrá, mladí v ní také někdy musí umírat,
tak jako ti staří, nemračme se na tu hru,
vždyť na konci tunelu nám opět Světlo září.