Noční mše

Hluboké nebe plné

listí a ptáků.

Slunce plave v oleji,

posledním třpytem

na věžích kostelních

zvoní klekání.

Nebe se napnulo, letící ptáci

najednou mizeli.

 

V dálce se rodí noc.

Modrá hodina

rozsvěcuje lampy.

Je ticho.

Vteřiny krajinou letí,

je slyšet času přesýpání.

Tiká stroj nočních hodin.

První hvězda vychází.

 

Noční vítr přes střechy, se valí

v korunách stromů šelestí,

tančí v poléhavých travách,

točí se ve dvorcích, vrhá se do tmy.

Tříští se na plotech a skleněné střepy

na zídce ho češou do bolesti,

zmítá se v houštinách, v trní.

Rozšlehá březové proutí proti měsíci.

 

Vítr, noční vítr, plný lesku a síly,

z níž se blyští v kurníku tchoří oči,

strhává světlo do svých hlubin

a lidské pohledy rve od očí

a posouvá je jinam.

Bije srdce temnoty.

Krajina dýchá.

Potichu, pomalu, zvolna.

 

Noční chodec po chodníku

kráčí levhartí tmou,

stínů listů ve světle lamp.  

Zvedá modré oči k oknům.

Ty černé díry, jež nosí v očích,

dvě vpusti do vesmíru.

Zdymadla světla a tmy.

Nahlíží za hranice hvězd.

 

V této noční mši,

oloupat svět, duši se daří,

Vítr zvedá ode dna

všechny barvy tmy,

ten rmut noci, tu letitou sedlinu,

popel hvězd ze dna vesmíru.

Do noci, ponoříš se do větru,

jen havran ti mává z koruny dubu.