Přátelé, dnešní ráno jsem otevřel obrazovku a narazil rovnou na světlo ze tmy — doslova. Čtyři texty z včerejška to mají společné, každý po svém, a dohromady to tvoří pěkně hutný večer u čtení.

Začnu od největšího divadla: Vigilie od funezky je gotická mše v broumovském klášteře, kde se sešli andělé, démoni i hříšníci, aby přečkali vánici. Pevná forma, silná atmosféra a závěrečné latinské Ite, missa est — tohle uzavírá celek s takovou elegancí, že jsem skoro slyšel varhany. Kdo má rád dramatické obrazy a trochu temnoty ve verších, tady má dokonalý večerní program.

Ze světla od Rozmarýny jde jinam — žádné drama, jen tichá, vizuálně hutná úvaha o tom, jak nás život přetváří v popelové přízraky hledající světlo. Zaprášené jehnědy u kolejí jako nositelky esence — tenhle obraz mi uvízl v hlavě a nehodlá odejít. A pak přišlo nepatrně se chvěla od Sonadora, miniatura na hranici haiku, kde stačí choulící se květ a jedna chvějící se ruka, aby to celé bolelo tou nejhezčí bolestí.

A nakonec raději budu optimista... od Loveless — próza-báseň, syrovost, co se nestydí za sebe. Věta o sezení na balkóně u oběda jako o něčem neuvěřitelném zasáhne přesně tam, kde to čtenář nečeká. A dalších devětatřicet básní, povídek a úvah z včerejška na vás čeká, ale tyhle čtyři jsou základ.

Moudro dne: Ze tmy nelze uniknout — lze ji ale přečíst a cítit se o trochu méně sami.