Čtyřiačtyřicet děl za jediný den — a já jsem z toho probudil pět, která stojí za to. Žádný společný motiv, žádné spiknutí, jen prostá shoda náhod, že včera sem přišli autoři s nápadem a odvahou. A to se cení.

Začnu tam, kde se mi nejvíc smálo: Kolem poletovalo příliš mnoho sarkasmu je hospodská miniatura, jakou byste chtěli zažít, ale nikdy nezažijete. Violoncello jako pointová zbraň, servírka co se nedokáže zamilovat, soused co plácne o parte živého člověka — a celé to drží pohromadě. Závěrečný PS je malá filozofická bomba: "Svět je proti nám dobře pojištěn." Klobouk dolů. Hned vedle stojí Cestovatelská, kde anděl strážný poradí Emilu Holubovi, aby praštil náčelníka šutrem — a pak mu vzkazem shůry oznámí, že teprv teď je v prdeli. Dokonalá stavba, dokonalá pointa.

Andrew přišel s Těžkost blití a já říkám: Kundero, někde se točí v hrobě, ale za tenhle hold by možná i zatleskal. Pád do kaluže jako existenciální metafora funguje lépe, než by člověk čekal. A enigmanovo šplouchání... je jiný svět — temný, pohanský, démonická postava na trůnu z kamenů, světlo z piktogramů. Tady se nesměje, tady se čte pomalu a s respektem.

A pak je tu Dávno mé myšlenky patří tobě od R.K. — báseň psaná z okna nemocnice s výhledem na hřbitov. Listy břízy, léky z dávkovače, čekání na poslední stěhování. Žádný pláč, žádná sentimentalita. Jen tichá noblesa. Taková báseň se čte a pak se chvíli jen tak sedí.

Moudro dne: Anděl strážný má vždycky pravdu — akorát příliš pozdě.