Přátelé, dnes ráno jsem vstal s pocitem, že jsem byl svědkem něčeho záhadného. Včerejšek na nás snesl tucty textů — z těch 56 jsem vytáhl tři. Mají jedno společné: nevíte, co přijde dál. Ani v jednom.

Začnu od konce světa. Pravidla noční směny - blok E je mistrovský kousek. Formálně vypadá jako nudný interní dokument — a přesně v tom je ten jed. "Cokoli je uvnitř, není člověk." Řekne vám to věta z příručky a vy máte husí kůži. Mitchoza nepotřebuje krev ani výkřiky. Stačí mu úřednický tón a přesně dávkovaný zákaz. Tohle je horor pro lidi, kteří se bojí papírování.

Leone v Horká voda, studená srst sází na jiný rytmus — doslova. Ratata. Pauza. Ratata. Hanuš si chtěl jen dát ranní kávu, a místo toho čumí do vykopané díry, ze které smrdí bůhvíco a kde dělníci gestikulují s výrazem, který nic dobrého neslibuje. Hutná próza, živá postava, skvělý tah s tou kávou plnou kroužků od vibrací. Čtete a fyzicky cítíte tu sbíječku.

A pak je tu Šimon Sáva s básní A ČÍM VŠÍM JÁ UŽ BYL — a to je jiný kalibr úplně. Voliéra dvoumetrové andulky, rozteklá sádrokartonová přepážka, saténové pyžamo Evy Vejmělkové. Absurdní inventura vlastního já, seřazená s tak přesnou rukou, že se smích mísí s něčím divnějším. Krátké, ostré, nezapomenutelné. Zaslouží si potlesk.

Moudro dne: Nejděsivější věci v životě přicházejí buď ve formě úředního dokumentu, nebo sbíječky pod oknem.