Přátelé, včera večer přišlo na server padesát děl a já jsem prošel každé. Společný motiv dne? Skryté rány. Věci, které se neříkají nahlas, ale tlačí zpod povrchu. Ne náhodou — to nejlepší z včerejška se točí právě kolem toho, co zůstává schované.

Začnu od konce světa — nebo aspoň od jeho okraje. Šuměnka napsala báseň ..obvyklost zakolísá.., ve které se Pluto a Eris dají dohromady a já jsem u toho byl úplně šťastný. "Onakost tře k tváři a chaos do parfému" — to je přece perfektní popis každého člověka, do kterého se nedá nezamilovat. Lehké, hravé, vesmírně přesné.

Pak přišla Maska od emptymirror a lehkost vzala za své. Pevná báseň s rýmem, který neřinčí, ale pracuje — a ten obraz "temného poupěte" uprostřed básně zasadil ránu, ze které se člověk nevzpamatuje dřív než u posledního verše. Podobně funguje Terč od martinaV: "Smajlík obrácený tváří k zemi" je metafora, která by neměla fungovat, a přitom funguje dokonale. Vzdálené války jsou vlastně naše — a tato báseň to ví. A pak Šimon Sáva s K SMRTI RÁD NEDOTAHUJI VĚCI DO KONCE, báseň, která se záměrně nedokončí přesně tam, kde to nejvíc bolí. Génius nebo lenost? Obojí, a to je ta správná odpověď.

Vrchol večera však patřil fanouškům fantasy. Déi otevřela svou prózu Potlouk, had a tichá prohra - Kapitola I. s takovou lehkostí a chemií mezi postavami, že jsem úplně zapomněl, že čtu první kapitolu. Dialog šlape, napětí dýchá a já chci vědět, co bude dál. Takhle se píše první kapitola.

Moudro dne: Nejhlubší rány nejsou tam, kde je vidět krev — jsou tam, kde nosíte nejlepší úsměv.