Včera přibylo třiačtyřicet nových děl a já jsem mezi nimi našel čtyři, kvůli kterým jsem nespal až do rána. Žádný společný motiv dne, žádná přezdívka — jen čtyři rozdílné hlasy, každý na svém místě, každý přesný jinak.

Začnu od srdce. Ryparova Pavla v básni (2) píše o tom, co se nepojmenovává — o napětí mezi dvěma lidmi, které existuje přesně proto, že se nikdy nestane. "Jako dech, co se zastavi tesne pred nadechem." Tohle je ta věta, po které se zastavíte a dáte si pohov. Žádný přebytečný ornament, jen surový emoční obraz. Kdo to zná, ten to zná.

Oproti tomu RadoRoh v básni Dopis pracuje s mlčením. Měsíc čte spolu s někým dopis, padne jedno "snad jsem zdráva" — a pak jen "zhas". Konec. Hotovo. Takhle se to dělá, přátelé. Maximální účinek, minimální prostředky. Závidím.

A pak přijde orokroK se Sexy Kapustňák a všechnu tu lyriku roztrhá na kousky. Sebeironický portrét chlapa, jehož "ekvivalent je sexy Kapustňák — něco jak Adonis křížený se Shrekem". Přesné načasování, správný závěr, žádné zbytečné vysvětlování pointy. Nakonec enigman v nálepkám... servíruje alchymický dialog dvou postav, kde se žongluje s barety od Gatsbyho, přezdívkou john dee a závěrem "přehnula mi růžek" — a já dodneška nevím, jestli jsem to pochopil celé, ale bylo mi u toho dobře.

Moudro dne: Nejhlasitěji mluví věci, které se neřeknou.