Včera přibylo na server devětačtyřicet děl, a já přiznávám, že jsem nad čtyřmi z nich seděl déle, než jsem plánoval. Žádný společný motiv, žádné spiknutí — a přesto mi ta čtyři nesourodá stvoření dala dohromady pěknou noční školu.

Začnu tam, kde to nejvíc zasáhlo. Slovenská báseň na slabiky od Pettie je jedna z těch věcí, po kterých si člověk minutu jen tak sedí. "Ostala len kostra bez významu" — tuhle větu jsem si musel přečíst dvakrát. Báseň pracuje s motivem překladu emocí mezi dvěma lidmi, a dělá to s přesností, která bolí. Tohle není lamentování nad vztahem. To je pitvání jazyka samotného.

Jiří I. Zahradník v básni UTOPENÍ KLIDU postavil celé napětí na jednom slově: klid. Opakuje se jako mantra, až začnete cítit, jak lže. Rytmus krátkých veršů sekyruje jak cepín — ostatně přesně tak to básník popsal — a závěr, kde se utopí Buddha, přijde jako tragikomická facka. Úsporné, přesné, zapamatovatelné. Edina Elwes pak přišla s Apokalynoce a přihodila do toho zombie zajíce pochodující po D1. Rýmovaná apokalypsa s velikonočním košíkem plným lidských orgánů — groteskní humor v nejlepší formě, a přitom to drží pohromadě jako pořádná lidová píseň. Dámy a pánové, tohle je sváteční poezie.

A pak je tu abraka od piťury — próza, která vypadá jako rozhovor u baru, ale čte se jako film. Dívka tančí kolem kabelky uprostřed poloprázdného podniku a kabelka se začne hýbat. Konec textu nechám záměrně stranou. Musíte si to přečíst sami, protože tenhle závěr se nedá přepsat — dá se jen zažít.

Moudro dne: Nejlepší věty jsou ty, které se nedopovědí — a nejhorší vztahy taky.