Anotace: "Před ústím, které nazýváte Hérakleovy sloupy, byl ostrov, větší než Libye a Asie dohromady." (Platón. Timaios.24e.)
Atlantido, perlo v hlubinách snící,
ve věčném tichu moří spočíváš,
tvé hvězdné mapy v lůně planou,
skrz závoj mlžný prosvítá tvůj jas.
...
Křišťálové věže k nebesům se pnoucí,
jak přeludy z dávných časů zjevují,
kde kdysi vzkvétal vznešený rod slavný,
tam rubáš z pěny, vlny tiše tkají.
...
Ó město snů, jež dávné báje slaví,
jak uhaslo tvé světlo pod vlnami?
Zda bohů hněv či lidská pýcha slepá
tě v náruč chladných proudů uvrhla?
...
Orichalkon, zlatá slza Platónova,
věky nad ním vlny čas měří,
odolný tlaku, v lesku stále týž,
tajemství Atlantidy věrně střeží.
...
Šelestí kroky v perleti tvých ulic,
v průzračných tůních tančí stíny snů,
jak roje ryb tvé vzpomínky se vlní,
v zahradách z korálů spí dávný svět.
...
V mysli snílků lodě spící kotví
v přístavech potopených náměstí.
Nejsi jen přelud v modři vod se chvějící,
tvůj zpěv, Atlantido, věčností je znějící.
...
Básnické dílo „Zpěv potopené slávy“ od Zdeňka Vlhy patří mezi ty texty, které se pokoušejí výstižně zachytit mytologický a filosofický rozměr ztracené civilizace Atlantidy. Autor se transponuje do prostoru dávných legend a snů, a tak se čtenář ocitá ve fascinujícím prostoru, který kombinuje prvky mýtu, nostalgie a touhy po minulosti.
Silné stránky této básně tkví především v jejím jazykovém užití a výtvarnosti. Vlha si s jazykem hraje v celé řadě metafor, které dokážou vyvolávat silné obrazové představy. Například fráze „křišťálové věže k nebesům se pnoucí“ a „rubáš z pěny“ má v sobě nádech romantiky a tajemství, což skvěle pasuje k tématu ztracené civilizace. Autor zachycuje krásu a melancholii zapomenutého světa, což v nás vyvolává otázku o hodnotě a smyslu lidského snažení.
Další silnou stránkou je tematická rozmanitost. Všechny kladné a záporné aspekty lidstva, jako je pýcha a hněv bohů, se prolínají v každém verši a vytvářejí tak dynamickou a komplexní strukturu. Odkazy na Platóna a arnikult, jakožto inspiraci, zvyšují filozofickou hloubku textu a vybízejí k dalšímu přemýšlení o našem místě v historii.
Na straně druhé je však nutné upozornit na určité slabiny. I když jsou metafory překrásné, některé pasáže se mohou jevit jako příliš abstraktní a vzdušné, což může čtenářům, kteří nejsou obeznámeni s kontextem Atlantidy a jejích legend, ztěžovat porozumění. Místy se text může zdát přeplněný imagemi, což by mohlo odvádět pozornost od hlavního poselství básně.
Z hlediska strukturalistického pohledu se také zdá, že ačkoli je rytmus textu v některých místech líbivý, v jiných se objevují drobné nesoulady, které narušují celkovou harmonii. Například přechody mezi jednotlivými obrazy mohou být příliš náhlé nebo nedostatečně podložené, což může čtenáři ztížit plynulost četby.
Celkově vzato, „Zpěv potopené slávy“ je hodnotná poezie, která nejenže vzbuzuje estetické potěšení, ale také vybízí k zamyšlení nad hloubkou lidské existence a naším vztahem k minulosti. Je to dílo, které si zaslouží pozornost nejen milovníků poezie, ale i těch, kteří se zabývají otázkami kultury, historie a filozofie. Ačkoli má své slabiny, nabízí dostatečně silný emocionální i intelektuální náboj, který obohacuje moderní literární diskurs.
01.06.2025