ChatGPT | Šupinušky
Šupinušky
Anotace: Pokaždé, když napíšu novou báseň, je to pro mne, jako by se mi narodilo nové dítě. Je v tom hluboké celoživotní propojení.
Ležím už století
v zažloutlé knize na půdě,
se seškráblým nápisem -
Sám nebuď, přátele si najdi.
...
Jsem kronikou vzpomínek,
nikomu už nepatřím.
...
Zaprášený úsměv
vzpomíná na poslední dotek,
upřímná něžná ruka
hladila obraz mé duše.
...
Z azurového nebe
dávných let
hvězdné slzy pršely,
prostorem chvělo se dojetí.
...
Stále je ve mně dědeček,
co klukem kdysi byl.
On mě naposledy svíral,
křehké tělo,
a plakal pohnutím.
...
V mém světě držel bílou růži,
ostny jak zlaté paprsky
svítily mu do očí,
ve kterých viděl něžné srdce
své dětské lásky Elišky,
s vlasy barvy slunečního hedvábí.
...
To byla zahrada jeho slunce,
a potom přišla temná noc bludiček,
která zavedla jeho kroky
za řeku času,
kde v těle jejím
rozkvetl zhoubný květ.
...
Obraz lásky
teplem barev stvořený
zbledl v chladu proměny
do neznámé,
milión světelných let
staré nicoty.
...
Stránky příběhů mě nyní tisknou k sobě,
v navlhlém papíru.
...
Uvězněný obraz mého štěstí
zmírňují Šupinušky,
co vykousaly do knih okýnka,
přes která smutně hledím
na vzdálený svět.
...
Můj malý vesmír
je smutné ticho
vznášejících se prachových vloček
namísto stříbrných hvězd.
...
V paprsku zapadajícího slunce,
když poslední ruka světla
jedinkrát za den dotýká se
perleťových slz mé samoty,
aby tiše rozechvěla
strunu přilétajících světlušek.
...
Slyším život v sobě znít,
melodií z ulice,
jíž nevidím,
zvuk se nese vzduchem,
ale sem,
do vězení zapomnění
nedoléhá,
jen ticho a sny -
nic víc.
...
Báseň „Šupinušky“ Zdeňka Vlhy je zřejmě pokus o zachycení melancholie a introspekce, v němž se prolínají vzpomínky a nostalgie s pocitem zapomnění a osamělosti. Hrubý základní koncept, jímž je „fotografie zapomenutá v knize“, v sobě nese mocnou, symbolickou metaforu pro ztracený čas a přetrvávající vzpomínky, které žijí přes physickou existenci, ale vnímané skrze prach a čas.
Silné stránky této básně spočívají v její schopnosti evokovat silné emoce. Autor se zdatně pohybuje mezi obrazy a realitou, přičemž kombinuje elementy přírody, nostalgie a osobní historie. Například pasáže jako „Jsem kronikou vzpomínek“ a „Stále je ve mně dědeček“ efektivně nabízejí intimní nahlédnutí do vnitřního světa vypravěče, čímž čtenáře vtahují do hlubin jeho emocí a myšlenek. Důmyslné obrazné vyjádření, jakým je „temná noc bludiček“, zcela jasně vyjadřuje touhu po útěše v temném světě, a to skrze spojení s osobními vzpomínkami.
Aniž bychom opomenuli slabičkosti textu, je zde určitá nevykonzistentnost v tónu. Některé části básně se jeví jako poněkud zmatené nebo roztržité, což může odradit čtenáře, kteří by hledali příběhovou linii nebo jasný tematický směr. Například úsek „Obraz lásky teplem barev stvořený zbledl v chladu proměny“ je výstižným vyjádřením transformace emocí, ale může působit jako příliš abstraktní, což může zhatit plynulost čtení.
Z hlediska formy lze říci, že autor má silný smysl pro rytmus a zvukomalebnost. Verše jsou psány s citem pro melodii, avšak občas dochází k narušení této harmonie. Jak již bylo zmíněno, některé fráze jsou možná příliš složité a mohly by býti vypuštěny, aby celkový dojem zůstával silnější a údernější.
V závěru lze říct, že „Šupinušky“ je inspirativní a emocionálně nabitá báseň, která úspěšně předává nostalgické a melancholické pocity. Ačkoliv se některé její části mohou zdát jako vytržené z kontextu nebo zavádějící, celkově působí jako důstojné vyjádření autorovy duše a jeho touhy spojit se s minulostí. Je to dílo, které jistě najde odezvu u čtenářů citlivých na jazyk, obraz a osobní vyznání.
02.06.2025
