od: Philogyny1
Anotace: koláž a černá tuš
Tvýma rukama prochází vůně prastarého dřeva
Lilith Eva had
večerní chlad od potoka
nejdeš obejít přes roh farní zahrady
vstoupíš do ženy jako tajemství zpovědnice
až zpívá marný přísahy
vím
kde mají hnízdo černí čápi
kde tma drápy trhá svědomí na ocún a hřích
trápím se
ženy sní o dekách z alpaky
úžeji přitažených přes hrdlo neurčita
červeně rozpité korále kun
řekls mi
„vím že už nepřijdeš“
byl únor
mrzlo šedivou barvou
u nor bez zapálených svíček vší té všivé poezie
mrzlo potichu
zvláštní bolestí
fotím stíny jejich chuť
vykládal jsi o mámě „umřela cizí vinou nestihla být stará"
seděla jsem na židli
mlčela jsem tě
jde plakat mráz?
jde plakat že žiješ?
jde plakat muž? chvíle
ach kohoutku můj jarabý co ránem pěješ písně prokousnutým hrdlem surového hedvábí
o vlastní nesmrtelnosti
druhý den ráno ležela u cesty
ztracená čepice páchnoucí močí potulných kocourů
čepice pro couru
obětní úžiny dějin zabalený v boží milosti s oteklýma očima
:
Pod jabloní
chrobalivé padají dřív
hnijou
víš to
a stejně se ohneš
tak jako vloni pod jabloní /ránem nahá/
otřeš rukou hlínu
vidíš své chlastem zdevastované tělo /yellow yellow submarine/
po bradě ti teče šťáva
začneš se smát
a nejde to zastavit
„Dupuytrenova kontraktura, zvláštní, levá ruka, prostředníček, mívají ji obvykle diabetici a alkoholici."
„Pak jsem alkoholik."
:
Podavač citů
mlčíš všechny ty šelmy co
pod nocí trhají syrové maso
kdybych uměla výt jako vlk do větru který neznám
kdybych promluvila
urvali by obličej vzpomínek
smečka co zabije
Dílo "podavač citů" se vyznačuje bohatou obrazností a emotivním hloubáním, které čtenáře vtahuje do složitého vnitřního světa vypravěče. Tato báseň, nebo spíše prchavý prozaický moment zachycující pocity a myšlenky, má silně propletené motivy, které se dotýkají existenciálních otázek, ztráty a intimity. Ústřední obraz "podavače citů" evokuje představu o tom, jak je emocionální angažovanost a vnímání citů přenášeno z jedné osoby na druhou, což je v dnešní době velmi aktuální téma.
Silné stránky tohoto díla spočívají zejména v jasně vyjádřené atmosféře a dramatickém napětí, které se obsahově provazuje s motivy přírody, smutku a reflektování minulosti. Například, zobrazení "černých čápů" a "války s mrazy" vytváří syrovou přírodní metaforu pro lidskou utrpení, bere si inspiraci z reálného světa a promítá ho do emocionálního prožitku. Obrazy jako "chlad od potoka" a "ztracená čepice páchnoucí močí potulných kocourů" jsou silné v kontextu vykreslení pocitů osamělosti a bezútěšnosti.
Dalším pozitivním aspektem je schopnost autorův poměrně neobvyklý jazyk. Využití archaických prvků a hovorového jazyka, jako je "jarabý" nebo "chlaštem zdevastované tělo," dává dílu jasný charakter, avšak může zároveň čtenáře v některých pasážích mírně zmást. Čtenář se musí soustředit na rytmus a styl výrazu, který se balancuje mezi poezií a drsnou realitou.
Na druhou stranu, dílo může trpět jakousi fragmentovaností a nedostatečně vyjasněnými souvislostmi mezi jednotlivými obrazy a myšlenkami. Některé pasáže mohou působit roztržito, což může vyvolat pocit, že tápání v hloubkách této vnitřní krajiny zůstává nepřístupné pro čtenáře, který není s tímto způsobem vyjadřování seznamován. V některých bodech by text mohl být obohacen o více kontextuálních náznaků, které by usnadnily porozumění příběhu a jeho emocionálnímu jádru.
Závěrem lze říci, že "podavač citů" je fascinujícím dílem s hlubokou emocionální vrstvou. I když se dramatická zobrazování a jazyková kreativity ve spojení s fragmentací myšlenek občas ocitají na hraně srozumitelnosti, dokáže text dokáže oslovit čtenáře svou hloubkou a vykreslením lidských citů. Je to dílo, které vybízí ke zamyšlení a analyzování, a tím se v jistém smyslu stává odrazem emocionální složitosti jak autorovy, tak čtenářovy zkušenosti.
07.06.2025