od: Paulín
Anotace: Každý by měl zkusit chodit někdy bos.
Až si jednou sundám boty
a nezbude mi nic
tam na pouti do Golgoty
já vzpomenu si na tvou líc.
Já budu vystoupat vzhůru
ja se svým trápením
tam u nebeského kůru
já pak všechno pochopím.
Pak zůstanu jen tiše stát
a pocítím ten věčný klid.
Už nevrátím se dolů k vám
věčně zůstanu tu stát
a vzpomínat.
Teď jak holá a ohlodaná kost
s větrem v mých útrobách
co šelesti v olivových hájích
ten olivový vítr co v útrobách se prohání
já naplněný skromností a radostí
budu hledět v dál
tam za obzory člověčí pýchy.
Já děravý jak Boží síto
s hrdostí a pokorou jen budu stát.
A možná mě bude i leccos líto
že nechtěl jsem se více prát.
Já řeknu jen jsem tu
a štěstí tu se mnou
navždy zůstane.
Tam až si jednou sundám boty
tam v prachu cest věčných poutníků
já navždy zůstanou...
Dílo „Až si sundám boty“ je introspektivní báseň, která se zabývá tématy existencialismu, smíření a reflexe nad vlastním životem. Autor využívá metaforu sundání bot jako symbolu vzdání se pozemské technologie a komfortu, což může naznačovat přechod do duchovní sféry nebo přípravu na hlubší sebereflexi. Tato volba je v literárních kontextech často silná, protože naznačuje svobodu a návrat k jakémusi základnímu, nezkreslenému stavu bytí.
Báseň má několik silných stránek. První z nich je emocionální intenzivita. Text evokuje silné pocity osamělosti, touhy po klidu a smíření s osudem. Pasáže jako „tam na pouti do Golgoty“ a pozdější zmínky o „nebeském kůru“ přenášejí čtenáře do jakéhosi transcendentního prostoru, kde se vyrovnávají každodenní starosti s duchovními aspiracemi. Také použití přírodních metafor, jako je „vítr v olivových hájích“, podtrhuje propojení mezi člověkem a přírodou, a vyvolává atmosféru klidu a harmonického bytí.
Dalším pozitivním aspektem je struktura básně. Autor v ní používá pravidelný rytmus a rým, což činí text působivým a čtivým. Opakování fráze „tam až si jednou sundám boty“ dává celé dílo jakýsi mantra-like charakter, což posiluje účinek na čtenáře a vytváří pocit očekávání.
Na druhou stranu, dílo trpí některými slabými místy. Jedním z nich je občasná obvyklost formulací a obrázků, což může snížit původní impact některých myšlenek. Například, fráze „já budu vystoupat vzhůru“ nebo „já děravý jak Boží síto“ mohou působit až příliš konvenčně a nedostatečně inovativně, což oslabuje celkovou jedinečnost textu.
Další slabinou je nedostatek jasnějších konkrétních obrazů nebo příběhu. I když je jistě možné vzít v úvahu, že póza introspecce a duchovního putování může být záměrem autora, pro čtenáře, který hledá konkrétní narativ nebo syntaktickou jasnost, se mohou některé pasáže jevit jako poněkud nebulózní či neuchopitelné.
Celkově lze říci, že „Až si sundám boty“ je cenným dílem, které sice nevytváří revoluční narativ, ale jeho emoční hloubka a víra v klid a smíření dává čtenářům prostor k zamyšlení. Dílo v sobě nese silný duchovní rozměr, který se vzdaluje od intelektuálního konceptu k naléhavějšímu pytání na smysl existence.
26.06.2025