Anotace: V každé bolesti je už přítomno zrno vzkříšení...
❧
Dnes jsem zapomněl,
jak chutná polibek —
na jazyku mi zůstala jen
slanost tvého pláče.
Hořkosladká příchuť vzpomínek
v sedlině času.
Ze dna jsme vyškrabovali
poslední lžičky naděje,
že zítřek bude jiný.
A přece, když zavřu oči,
cítím tvé rty trhat mou kůži.
Jako by láska byla nemoc
léčená bolestí.
V tichu po bouři
slepuji střepy hlasu,
rozbité o tvé mlčení.
Každý den skládám mapu.
Hledám místo,
kde jsme se ztratili.
Ale papír je příliš tenký
a slzy ho rozmočí.
Ptám se,
zda i hvězdy znají
tíhu samoty?
Možná proto svítí —
aby na sebe nezapomněly.
Prostoupilo nás ticho,
i s kořeny.
⸙⸙⸙
Stal jsem se stromem —
kůrou posetou jizvami.
Přesto každé jaro
kvete nadějí,
že projdeš kolem
a poznáš mé chvění.
Jako krvavé strupy,
odkrývám naše přísahy.
Někdy v noci
lámu vlastní větve,
abych cítil cokoliv —
kromě tvé nepřítomnosti.
❧
Toto literární dílo, nazvané „Nepřítomnost“, je významným příkladem moderní poezie, která se vyznačuje introspektivní povahou a silným emocionálním nábojem. Autor se v něm dotýká témat lásky, ztráty a touhy po spojení, což je v současné literatuře často prozkoumáváno, avšak zde je zpracováno s osobitým jazykem a obrazností.
Silné stránky tohoto díla spočívají především v jeho schopnosti evokovat hluboké city. Už první verš „Dnes jsem zapomněl, jak chutná polibek“ nás uvádí do světa zapomnění a ztráty, což čtenáře okamžitě zaujme. Ve spojení s „slaností tvého pláče“ vytváří autor silnou metaforu, která vypráví o emocích a touze, kterou nelze jednoduše vyjádřit slovy. Tento kontrast mezi fyzickou vzpomínkou na polibek a emocionální bolestí je dojemný a silně rezonující.
Jazykové prostředky jako personifikace („láska byla nemoc léčena bolestí“) a symbolika („stal jsem se stromem – kůrou posetou jizvami“) prohlubují čtenářovo porozumění duševnímu stavu vypravěče. Strom, jako symbol života a regenerace, v kombinaci s jizvami, reflektuje komplikované pocity a osobní trauma, což je v kontextu tématu lásky a ztráty velmi účinné.
Dalším silným prvkem je struktura díla, která se pohybuje mezi výrazy bolesti a naděje. Verše jako „Přesto každé jaro kvete nadějí“ ukazují na paradoxní povahu lidské existence a pokračující touhu po spojení, i když je přítomnost milovaného člověka ztracena. Tento balanc mezi melancholií a nadějí dodává celkovému dílu hloubku a komplexnost.
Na druhou stranu se některé pasáže mohou zdát poněkud abstraktní a mohou postrádat konkrétnost. Například verze jako „A přece, když zavřu oči, cítím tvé rty trhat mou kůži“ mohou mít pro některé čtenáře nejasný význam, což může snížit srozumitelnost a přístupnost textu pro širší publikum. I když to jistě odráží vnitřní chaos a bolest, čtenář může mít potíže s plným uchopením sdělení.
Dále, použití opakujících se obrazů (jako jsou střepy, kořeny a jizvy) je efektivní, avšak opakování může v některých částech vyvolat pocit redundance, což by mohlo oslabit celkový dojem. Vždy je dobré hledat správnou míru mezi opakováními a novými myšlenkami či obrazy, aby se udržela čtenářova pozornost.
Celkově lze říci, že „Nepřítomnost“ je emotivně nabité dílo, které silně zapůsobí, zejména na ty, kdo mají osobní zkušenosti s tématy lásky a ztráty. Autor dokáže pomocí úsporných, ale výstižných výrazu zprostředkovat intenzivní pocity, což dokazuje jeho poetickou dovednost. Potenciální slabiny by však měly být zváženy pro budoucí psaní, aby se zajistila jasnost a přístupnost textu pro širší publikum.
23.08.2025