Být tak básníkem,
provlékl bych slovo
klíčovou dírkou do astrálu.
----------------------------------------
Možná bych zazdil své EGO
do slzy, která vypadla
ze starého okapu,
šokovaná absurditou
vlastní něhy.
----------------------------------------
Možná bych
a to bez rozpaků
navlékl pás cudnosti světu.
----------------------------------------
Být tak básníkem
a vyléčit absurditu.
----------------------------------------
Spojit se s Villónem,
Verlainem,
či Baudelairem…
----------------------------------------
v hospodě za mlhovinou
zapomenutých veršů.
----------------------------------------
Pít absinth z kalíšků životů,
dokud se čas nezlomí…
a já nepotkám sebe,
jako chlapce,
co píše nenapsané verše
na vzduchoprázdný list papíru.
…

Toto dílo, nazvané „Být tak básníkem…“, představuje hlubokou a introspektivní úvahu o povaze básnického řemesla a jeho úskalí. Autor se nebojí experimentovat s jazykem a tvarem, což vytváří atmosféru melancholičnosti a touhy, dává však čtenáři prostor k vlastnímu zamyšlení.
Silné stránky díla zahrnují jeho schopnost spojit emoce s literárními odkazy. Zmínka o Villónovi, Verlainovi a Baudelairem skutečně navozuje pocit spojenectví s tradicí francouzské poezie a zároveň klade otázku po samotné identitě básníka. Autor v textu umně manipuluje s prostorovými a časovými prvky, když srovnává hospodu s „mlhovinou zapomenutých veršů“, čímž vytváří dojem, že se nachází na pomezí mezi realitou a imaginací. Potenciál odhalit absurdity života a zároveň usilovat o vnitřní harmonii je v tomto díle přítomen, což mu dodává filozofickou hloubku.
Dále se zde nacházíme i zajímavou hru s jazykem a obrazností, zejména v pasážích jako „provlékl bych slovo klíčovou dírkou do astrálu“ nebo „pít absinth z kalíšků životů“. Tyto metafory jsou silné a evokativní, a to jak v jistých těžkostech, tak v radostech spojených s uměleckou činností.
Na druhé straně však dílo může trpět určitou zamlžeností a nejednoznačností, která může některým čtenářům komplikovat dosažení jeho skutečného smyslu. Neexistuje zde jednoznačný narativ, což může být pro nově příchozí čtenáře matoucí. Míra abstrakce, jež je v některých pasážích přítomná, může vyvolávat dojem, že některé myšlenky a obrazy zůstávají nedostatečně rozvinuté.
Dále lze výslednou kompozici vytknout i nevyváženost některých částí, kdy zejména frázování v některých úsecích naznačuje, že by autor mohl ještě více prozkoumat možnosti rytmu a zvuku jazyka, aby dotáhl některé verše k větší údernosti.
Celkově však „Být tak básníkem…“ představuje fascinující a poetické zamyšlení nad identitou umělce a jeho vztahem k světu a sobě samému. Dílo oslovuje jak milovníky poezie, tak ty, kdo hledají inspiraci v literární tradici, a proto má potenciál rezonovat v širokém spektru čtenářů.
22.09.2025