ChatGPT | Staré pověsti postapo České p.19

„Myslím, že budeme mít společnost,“ zašeptala jsem Komandérovi do ucha jako dobrá víla.
„Myslíš zbytek hospody?“ zabručel, když přecházel k Ash. Ta stále krotila hromotluka, který si její návrh „jít ven“ vyložil katastrofálně špatně. Jeho hlava právě přestala bublat v louži smradu.
Komandér jí položil ruku na rameno. Ash se prudce otočila — doteky zezadu zjevně nesnášela. Ale nohu nakonec neochotně stáhla. Ještě si do chlapa kopla a odsunula ho stranou.
Z hospody vybíhali další lidé, většina už notně pod parou. Někteří zírali skrz okna, jiným to bylo úplně jedno.
Ten, kdo vyslal signál, zmizel. Ale byla jsem si jistá, že je blízko. A že přijdou problémy.
„Co si myslíš, že děláš, krávo?“ zahalekal jeden namol mladík s rameny jako skříň. Vlasy na ježka, typický gym dravec, co si konečně mohl „bouchnout“.
Za ním se vynořili další dva. Svalnatí, vysmátí.
Komandér si plácl do čela. „Jéééžiši…“
Ash vypadala, že má k mužům a autoritám přirozenou averzi.
„Myslím, že uděluju cenné lekce,“ pronesla klidně, ale s výrazem jak z očistce.
„Jo? A nechceš jednu lekci taky? Nebo rovnou dvě?“ uchechtl se borec.
„Ale no tak, ženský se nebijou!“ pokusil se to Komandér zchladit. Zbytečně. „Uklidníme se a rozejdeme, co říkáte?“
Protože přesně tohle obvykle funguje.
Jeden z trojice si ho přeměřil pohledem. „Když mlátit, tak všechny.“
„Skvělý vyjednavač,“ šeptla jsem pobaveně.
Ash postoupila, až stála těsně vedle Komandéra.
„Jakou lekci bys mi chtěl dát?“
Ti tři se zastavili dva kroky od nás.
„Třeba takovou, že cizáci tu nemají co šahat na naše lidi,“ zvedl prst ten největší.
Ash se užuž chystala vrhnout, ale pak se nad hlavou ozvalo bzučení.
Štamgasti kolem vytřeštili oči a v tu chvíli zmizeli.
Doslova. Jakoby je realita odmítla.
Nad námi visel dron s kamerou, zvukem připomínající hejno sršňů. Komandér i Ash ztuhli.
„Tohle jsem nečekala,“ pronesla jsem. „Měli bychom zmizet. Třeba podle vzoru místních.“
Sotva jsem to dořekla, hlavní dveře hospody zacvakly.
„Asi už nejsme vítaní,“ řekl Komandér. Někde venku se ozval zvuk přijíždějícího vozu.
Ze silnice se přihnala Škodovka. Elektrická, tichá, v barvách ČEZu. Jak jinak.

Ash ztuhla, tvář napjatá. Komandér očividně zvažoval, co vykoktat. Já mezitím pomocí senzorů sbírala informace.
Dva lidé uvnitř. Aktivní spojení s centrálou. Baterie plně nabitá. Měli čas.
Ulice byla dost široká na otočku, pokud tedy umí řídit.
Škodovka zablikala modrými majáky. Zvědavci okamžitě zmizeli z oken.
Ash si hlasitě prokřupala prsty.

Policajti vystoupili.
„Bylo nahlášeno výtržnictví. Přijeli jsme nastolit řád,“ oznámil první z nich. Takový klasický obtloustlý typ, který se celý život opírá o autoritu. Naklonil hlavu, jako by pózoval pro fotku.
Druhý, mladší a sportovní, mlčel. Právě proto působil mnohem zákeřněji.
„Předložte tarifní doklady, prosím,“ dodal ten první.
„To bude nedorozumění. K ničemu nedošlo, vidíte?“ ukázal Komandér kolem sebe. Kromě kaluže a pár naprosto nevinných krvavých šmouh tu opravdu nic nebylo.
Policajt se podíval na dron nad hlavou, teatrálně se vrátil pohledem k nám a pousmál se.
„Jasně. Nikdo nic neviděl, nikde se nic nestalo,“ uchechtl se a pokýval hlavou.
„My jen… šli kolem. Na pivo. A najednou… eh…“
„Aha,“ přerušil ho policajt. „Svědci. To je ještě horší. Svědci se musí zpracovat.“
Ta poslední věta zazněla s odporným ironickým úšklebkem.
Pan vrchní uniformovaný sáhl po čtečce a mávl s ní líně před sebou.

NEOVĚŘENÁ IDENTITA
PŘÍSTUP ODMÍTNUT
NETARIFOVANÝ SUBJEKT

Nejprve jen nakrčil obočí.

Zkusil to znovu. Stejný výsledek. Viditelně mu spadla brada. Mladší policista sáhl k opasku.
Komandér vytušil zjevně narůstající problém.

„Máte to jen rozbitý,“ pokusil se to nonšalantně uhrát. „Těmhle typům se to stává běžně.“
„Ani hnout,“ zasyčel policajt.
Dron nad námi vyslal dávku dat.
„Komandére,“ špitla jsem, „někdo právě volá domů. A není to kvůli pizze.“
Policista znovu mávl čtečkou. Opět nic.
Ash napjatě přešlápla. Prst na spoušti, obrazně řečeno - už skoro cukal.
Komandér si povzdechl. Průšvih byl nevyhnutelný.
Mladší policajt tasil paralyzér.
„Nikdo ani hnout!“
„Zapomeň,“ řekla Ash. A odrazila se.
Střela z paralyzéru jí prosvištěla mezi uchem a ramenem. V mžiku byla u něj. Jediná rána do břicha a mladý strážník se složil jako harmonika.
Komandér zareagoval instinktivně. Vrhl se na velitele dřív, než stihl cokoli vytáhnout. Polda byl těžkopádný, nezvyklý na jakýkoliv konflikt. Komandér mu zablokoval ruku, čelem mu přerazil nos. Ash mezitím stála za ním a pomohla mu s „uložením na asfalt“.

Dopad proběhl rovnou do bezvědomí. Z nosu mu vyjela slizká bublina.
Mladší kolega se mezitím za autem zvracel žaludek.
Dron nad námi zběsile bzučel a pálil data ve všech směrech.
„Musíme zmizet. Hned. Rychle. Daleko,“ varovala jsem.
Modré odlesky už blikaly na zdech domů.
„Naproti, vedle, jsou dveře do servisu. Běžte!“
Další policejní vůz vjížděl do ulice.
Ash neváhala a vykopla dveře do autoservisu.
„Výborně,“ zabručela jsem. „Teď už nám jen zbývá korporátní byrokracie. A jestli nám začnou číst smluvní podmínky, zabiju se sama.“
„Hlavně neodsouhlas zpracování osobních údajů!“ křikl Komandér.
Uvnitř byl typický servisní smrad – olej, guma, železo. Vpředu velká vrata, vlevo klasické dveře.
Ash běžela vpřed. Komandér za ní.
„Ne, Ash! Nebudeme se rvát s celou jednotkou!“ volala jsem, když viditelně zaváhala a začala měnit priority.
Komandér ji dohnal a postrčil ke dveřím.
Zkusila je vykopnout, a skutečně je trefila takovou silou, že by to normálnímu člověku zlomilo nohu. Jenže dveře se nerozletěli jak jsme předpokládali.
„A kurva,“ vydechl Komandér. Tasil Hopslayera.
„To nedělej!“ varovala jsem. Jestli vystřelí, půjde po nás celá Praha.
První silueta se objevila ve dveřích.
Komandér vystřelil v momentě, kdy Ash znovu kopla.
Obě rány zanikly v jedné. Dveře se tentokrát poslušně rozletěly, kulka kalibru .500 vyrvala kus protější zdi, hned vedle vchodu kterým jsme sem vnikli.
Efekt:
Komandérovi pískalo v uších.
Vběhnuvší policajt upadl a zoufale se dral zpět ven.
Respekt obnoven. Průser potvrzen.
Vyrazili jsme zadním východem do úzké uličky.
„To byla rána, co?“ zasmál se Komandér, stále v běhu.
„Užij si to, kovboji. Získal jsi další hvězdičku hledanosti,“ procedila jsem.
Na konci uličky blikala další auta. Otočili jsme to vlevo.
Nad námi znovu hučel dron.

Ash se za běhu rozhlížela až ji vláli vlasy. Mezi harampádím popadla železnou tyč. Prudce zastavila a hodila ji po dronu. Ten se snažil uhnout, ale rotující tyč mu urazila vrtuli. Dron neochotně spadl na zem.
Žádný výbuch. Žádné dramatické plameny. Jen tupé žuchnutí o chodník.

„Tak to byla neuvěřitelná trefa!“
Komandér využil příležitosti, schoval Hopslayera a rozběhli jsme se dál. Já odhadovala kam až ta tyč doletí, a jestli to nebude náhodou oběžná dráha. Ash ji vrhla opravdu razantně.

Další křižovatku jsme střihli doprava. Za námi sílily sirény.
Lidé nás sledovali z oken, mnozí nás jistě napráskají při první příležitosti.
Krátký blok domů, přejezd kolejí, val za nimi – a pak průmyslová oblast.
Běželi jsme, co Komandér zvládl. Ash by jinak byla dávno tečka na horizontu.
Přes val, dolů, před námi vysoký plot areálu.
Vlevo hromada beden a hadic. Tam se neschováme.
Vběhli jsme otevřenou branou. Závoru jsme přeskočili. Bezpečnost proti vniknutí se tu zřejmě neřešila.
Proběhli mezi dvěma halami a dostali se na parkoviště plné autovraků.
„Dál, rovně. Okolo toho parku!“ naváděla jsem je.
Komandér už zpomaloval, Ash běžela bez známek únavy. Potřebovali jsme úkryt.
Za další halou, přes cestu, vlevo byla otevřená rampa.
„Vlevo! Otevřená hala!“ houkla jsem.
Ash okamžitě zabočila, vyběhla po rampě a zmizela vevnitř.
Temné skladiště. Regály, barely, železo, nábytek. Organizovaný chaos.
„Tohle bude muset na chvíli stačit,“ zhodnotila Ash.
Sirény byly slyšet, ale nepřibližovali se. Modré majáky nikde. Alespoň zatím.
Komandér se opřel o kolena a těžce oddechoval.
„Z tohohle už jsem vypadl,“ zasípal.
„Tch…“ reagovala Ash.
Mé senzory konečně nezachytávaly žádné aktivní signály.
„Se ti to machruje,“ zabručel Komandér.
„Měl bys víc makat, lemro,“ odpověděla mu Ash.
Venku něco slabě zabzučelo.
„Ty nám jen tak nedají pokoj,“ varovala jsem.
„Nechystáme se tu zůstávat dlouho,“ ujistila nás Ash a protáhla se.
„Nebo se prostě musíme pořádně zahrabat,“ navrhl Komandér.
„Leda že bys chtěl čekat na návštěvu,“ odvětila suše.
Komandér se složil na starou zničenou židli.
„Co třeba čepice z alobalu?“ navrhl.
„Aby blokovaly gama vlny z mozku viď?“ chytla jsem se toho, ironicky. „Ve tvém případě spíš delta vlny. Mluvíš jako když blouzníš ze spaní.“
Uchechtla jsem se. On chvíli jen zíral, pak přikývl, jako že asi ano.
Ash protočila oči tak hlasitě, až se posunulo barevné spektrum.
„Ty vole, to je zase situace,“ zabručel Komandér.
A v tu chvíli se hromada hadrů vedle nás pohnula.
Pytle se skutálely na zem a odhalily… člověka. Ležel na zádech, ruce rozhozené, oči dokořán.
„Tady je to moje. Děte pryč. Nechci společnost…“ zaskučel.
Zírali jsme na něj. Ležel jako by tam byl celou dobu, ale přísahám že nebyl!
„Místní bezdéčko?“ odhadla jsem, nechtěně nahlas.
„To bych si vyprosil, slečno! Já jsem inženýr!“ oznámil hrdě. „Beztarifní.“
„Cože?“ vyhrkl Komandér. Venku prolétl další dron.
„Inženýr!“ zopakoval.
„Čeho konkrétně?“ neudržela jsem se.
„Energetiky.“ Usmál se.
„Aha. Teď chápu, proč jste tady,“ uchechtl se Komandér.
Ash o krok ustoupila a netvářila se, že by ji to vůbec zajímalo. Inženýr zvážněl.
„Jo. Svině. Nevděčníci. Manipulátoři a vrazi.“
„A ten beztarif?“ skočila jsem mu do řeči.
„Není tarif, není občan. Není občan, není volič. Tedy vyvrhel. Nežádoucí.“
„A proč tu takhle ležíte?“ zeptal se Komandér.
„Pohodlí. Uvolnění. Doporučuju.“ Usmál se.
Ash kroužila po hale jako kočka. Inženýr jako by pro ni neexistoval.
„Jistě, ale jak dlouho? Vždyť před chvílí...“ blekotal Komandér. Po Liberci a Karkulce už ho asi nepřekvapí nic, ale tohle je další výzva.

„Před chvílí, celou dobu synku.“ řekl prostě. Divil se že se divíme a stále se vůbec nehýbal.

„Před chvílí tu nic nebylo. Nikdo nebyl.“

„Ale ale. Tak přeci vím jestli jsem, ne?“

„Tím si vůbec nejsem jistej.“ Komandér ho pozoroval, a čekal na jakýkoliv pohyb.

Další dron zabzučel venku.
„To je kvůli vám, co? Hehehe,“ uchechtl se inženýr.
„To rozhodně ne,“ odpověděl okamžitě Komandér.
„Mno já jen, že normálně tu návštěvy nemívám. A ty bzučky už vůbec.“

Bzučení jako na povel zesílilo. Podívali jsme se za zvukem k vratům.
„Musíme zmizet,“ řekla jsem a místo inženýra byly zase jen hadry a pytle.
„To si děláš...“ Komandérovi spadla čelist. Já si radši restartovala senzory.
Ash se vrátila k nám a jen se podívala Komandérovi přes rameno, na ten volně ležící bordel. Pak zpátky na něj, zavrtěla hlavou.
„Dobře, dobře,“ promnul si Komandér oči. Nic se nezměnilo.
Zato modré blikající světlo už tančilo po stropě.
„Jaký máme plán?“ zeptala se Ash.
„Hlavně nikoho nezabít?“ navrhla jsem.
Venku bzučely dva drony.
„To určitě pomůže jako polehčující okolnost,“ dodala jsem sarkasticky. Myšlenka, že bych sloužila ČEZu, mě vůbec netěšila.
„Pokud mě k tomu nedonutí,“ dodala Ash.
Pomalu jsme se přesouvali ke vchodu. Inženýr nikde. Ale i tak jsme se pořád ohlíželi.

Venku zastavily čtyři motorky. Elektrické, tiché.
Seskočili z nich policisté v plné výbavě. Zbraně namířené na halu. Po stranách visely drony. Čtyři majáky blikaly jako diskotéka.
„Ach jo…“ povzdechl si Komandér.
„Pořád trváš na tom, že nikoho nemáme zabít?“ ověřila si Ash.
„Ano. Bylo by to... vhodné,“ odpověděla jsem, i když moje vnitřní jistota se otřásala.
„Vyjděte ven s rukama nad hlavou!“ zahřměl zesílený hlas.
„Originální,“ poznamenala Ash.
„Musíme zmizet, než jich přijede víc,“ zavrčel Komandér.
„Fakt jo?“ vyhrkla jsem spíš reflexivně, než že bych chtěla oponovat.
Třetí dron se přidal k „mejdanu“.
„Ku-hurva už,“ zakňučel Komandér. Vytáhl Hopslayera, vyklopil bubínek, vysypal náboje do dlaně a schoval je do kapsy.
„Víme, že tam jste! Vyjděte ven a bude klid!“ burácel hlas zvenčí.

Ash se nadechla přesně ve chvíli kdy se ozval dodatek: „S rukama nad hlavou!“

„...no proto.“ spokojeně dodala Ash.
Komandér vytáhl jiné náboje a cpal je do komor bubínku.
„Gumáky?“ podivila jsem se.
„Jo.“
„Ráže .500? Jak ohleduplné.“
„Ochuzená náplň,“ ujistil mě a zacvakl bubínek zpět.
„Máte poslední šanci vzdát se dobrovolně!“ ozvalo se. Drony bzučely jako vosí roj.
Ash se otočila na Komandéra.
„Co nesejmu já, sejmi ty.“
Zvedla ruce téměř do pravého úhlu a vykročila ven.
„Tak končí plánování,“ poznamenala jsem. Kdybych měla dech, zadržela bych ho.
Datové proudy z dronů se daly skoro cítit. Ash byla pod spotlightem – hvězda nejnovější epizody dystopické reality show.
Kráčela klidně, rovnoměrně. Komandér se potil. Já se kousala do rtu. Teoreticky, ovšem.
Dva policisté se k ní blížili. Jeden nesl pouta, druhý na ni mířil. Třetí pálil očima do haly. Čtvrtý držel zesilovač a spokojeně pokyvoval hlavou. V duchu si připínal medaile za perfektně zvládnutou akci.
Vteřiny. Setiny.
Komandér se nadechl. Policisté už byli u ní.
Ash bleskově vyrazila.
Prvnímu strhla zbraň, málem i se zápěstím. Během toho pohybu ho čapla a hodila přes rameno po tom druhém, jako pytel s bordelem.
Komandér se vyklonil a namířil.
Oba policisté stále ještě padali. Třetí právě mířil na Ash.
Komandér vystřelil.
Gumový projektil zasáhl policistu do ramene.
Výstřel z policejní čezety zahučel do nočního nebe.
Policista se otočil na patě, zařval a zřítil se. Ruka mu zůstala na místě, zázrak.
Vyjednavač pustil zesilovač, tasil vysílačku.
Moudrá volba.
PRÁSK!
Druhá rána. Hopslayer ho poslal přes motorku na znak.
Komandér vydechl. Já bych taky, kdybych mohla.
Ash poslala oba sražené do bezvědomí. Botou.
Pak sebrala jednomu zbraň.

CZ 75 D Compact. Nabito.
Chvíli poslouchala. Zvedla ruku jako robot z filmu. Jeden konkrétní pohyb přímo na cíl.

Výstřel.
Jeden dron spadl dolů.
Druhý začal zběsile manévrovat. Trefila ho až osmou ranou.
Komandér sestřelil třetí dron. Houpal se jako opilý čáp skoro nad náma.
Dron padl někam na střechu haly.
Čtvrtý byl slyšet, ale ne vidět.
„Motorky a pryč!“ navrhla jsem. Důrazně.
Ash vyhodila zásobník, sáhla po náhradním a zasunula ho s precizností vojáka.
Nasedla na policejní motorku.
Komandér k ní doběhl a nejistě se rozhlížel. Dva policajti v bezvědomí na jedné hromadě. Jeden skuhral pod motorkou – jak přes ni přepadl, spadla na něj.
A jeden řval bolestí, držíc se za zasažené rameno.
„Tak už nasedni a jeďte!“ sykla jsem naléhavě.
Komandér si neochotně sedl za Ash a váhavě ji chytil za pas. Výrazně polknul.
Motorka zabzučela a vyrazila. Výkon výborný, baterka plná.
Ale…
„V té brašně za tebou je někde sledovací zařízení,“ varovala jsem.
Zbývající dron se nás držel v uctivé vzdálenosti.
Zatáčka. Klička. Zadní kolo se trochu smeklo.

Komandér po hmatu prohledával brašnu.

Hrál si s předměty jako s hlavolamem, díval se při tom do nekonečna.
„Všechno prostě vyhoď!“ houkla jsem.
Poslechl. Co chytil, to letělo do škarpy.
Signál zmizel.
Ash držela kurz mimo zástavbu. Mezi zahradami a polorozpadlými domy. Některým rostl strom skrz střechu, jiné byly ohořelé. Krása postapa.
„Jak to, že mají drony pořád signál?“ napadlo Komandéra.
Jasně. Operátoři už musí být dávno mimo dosah.
Něco přeposílá signál!
Zaměřila jsem se. Procházela jsem různé modulace signálů.
„Ash! Na druhé odbočce doleva! Komandére, připrav Hopa!“
„Koho?“
„Hopslayera! Co jinýho?!“
„Čtvrtý barák napravo, plechová střecha, bílý vysílač. Vypadá jako ježek!“
Komandér zamžoural, kývl.
Ash zpomalila.
Dva výstřely.
Vysílač upadl. Ochuzené gumové náboje stačily.
Signál zmizel.
Dron se zastavil, pak pomalu, kontrolovaně klesl k zemi.
„Měli bychom být čistí,“ potvrdila jsem. Žádný aktivní přenos.
Komandér dron rozstřelil.
Já jim v hlavě připsala další hvězdičku hledanosti. Dvě. Co si budem – ani deset by jich nestačilo.
Ash za to vzala a jeli jsme dál.