ChatGPT | ŽIDLE
od: cappuccinogirl
ŽIDLE
Anotace: vracenka v čase, psala jsem v dvacátým třetím, vzpomněla jsem si díky minidílku ŽIDLE od autora valachia, který jsem teď četla:-) tož si i to svý sem šoupnu, sklouznu se po časový psavý klouzačce směrem do "bylo":-)))
Jan Neruda, jeden z velikánů české literatury, se kdysi zamyslel nad slamníkem. Nad naprosto obyčejnou, tuctovou a vlastně dost nezajímavou věcí. A i když nevím, jestli to měl od počátku v úmyslu, podařilo se mu právě díky němu demonstrovat myšlenku. Myšlenku, kterou se dnes zaobírá i klasik - „Kam s ním?“
Já nekladu si tak veliké cíle, pane Nerudo, a proto slamník nechám na pokoji. Ale zamyslím se nad židlí.
Je to věc užitečná, stejně jako ta vaše, jen slamník je opora pro hlavu a židle patří zadkům. Ale nebyla bych to já, kdyby mi to takhle stačilo. Takže nechám stoličku stoličkou a zaměřím se spíš na ta pozadí. A pokusím se uhodnout, jak asi každý ten zadek, co je právě usazen, tu svoji židli vnímá.
Matematik v ní možná vidí těleso, kvádr, krychli a je schopen ji rozebrat i na úsečky, které si bleskurychle spočítá, jen tak, pro nic, aby se nenudil. Fyzik s chemikem zkoumají materiál a jeho termické možnosti, v duchu odebírají vzorky. Skeptik té své židli moc nevěří a svěřuje jí půlky se značnou nedůvěrou, leč idealista, ten naopak na tu svou hupsne s klidem, zvlášť když předem uvěří, že už od pohledu je nerozbitná. A když se občas stane, že jeho úsudek je mylný a židle nevydrží, pak ještě záleží, jestli je tenhle idealista šmrncnutý optimismem, protože takový by vstával s úsměvem, zatím co by si hladil nově nabytou bouli, nebo pesimismem. Protože to by si spíš po tom svém nečekaném zřícení k zemi dost jadrně zanadával.
Ale třeba Mirka Nováčková, holčina od sousedů, ta svoji židli vnímala nedávno úplně jinak. Potkala jsem ji v cukrárně. A ona tam seděla se svým chlapcem. Snad bylo tehdy plno, nevím, ale oni oba byli na té své židli jaksi dohromady. Dělili se o ni. A pranic jim nevadilo, že zatímco všichni ostatní mají pro sebe daleko víc místa, oni se musejí mačkat. A právě tehdy Mirka zjistila,že její Kubík bude asi hodně zajímavý kluk, protože dokáže divy. A když všichni kolem jenom sedí, on při tom sezení dokáže taky stát! Ó, jak pyšná byla tehdy Mirka na svého hocha! A jak nevrlá byla naopak paní Roubíčková, co seděla se svým mužem u vedlejšího stolu. Protože tak nějak podvědomě tušila, že co se povedlo Kubovi, by její Alfonz už dnes asi sotva dokázal!
Ne, neubránila se povzdychnutí, které však ten její ťulpas za novinami ani nepostřehnul, a proto si natruc objednala větrník. „To už máš třetí, miláčku!“ zahuhňaly noviny. A Roubíčková byla vzteky bez sebe, protože čeho si má ten ňouma všimnout, toho si nevšimne, ale třetí větrník…!
Tak vidíte, pane Nerudo, Vy s tím svým slamníkem jste se dostal do čítanek a učebnic, já se svou židlí momentálně do cukrárny. Ale to je fuk. A je vlastně i jedno, jak každý tu svou židli vnímá. Protože židle je tady hlavně od toho, aby posloužila. Třeba těm, co potřebují alespoň na cokamžik nechat spočinout svá kolena zatížená artritidou. Ale pokud jde o mně, český velikáne, a o můj pohled na tu užitkovou věc, pak mou osobu, ať je to, jak chce, bude vždycky a nejvíc zajímat hlavně, jakou má nosnost:-)
Literární dílo s názvem „ŽIDLE“ představuje umělecky obohacenou reflexi o běžném každodenním předmětu, jímž je židle. Autor se snaží přenést vážnost Nerudovy analýzy slamníku do vlastního, leč odlehčenějšího pohledu na židli, a ve svém textu se snaží pochopit její význam skrze různé perspektivy. Ačkoliv se vyhýbá ambici dosáhnout Nerudovy hloubky, nabízí jiný druh introspekce, který cílí na lidskou zkušenost.
Mezi silné stránky díla patří kreativní přístup k tématu, které by se na první pohled mohlo jevit jako banální a nevýznamné. Autor dokáže pohled na židli rozšířit o psychologické a sociální dimenze. Přes konkrétní příklady – matematik, fyzik, idealista a v neposlední řadě postavy jako Mirka a paní Roubíčková – se čtenářovi dostává různorodých pohledů na to, jak si různé osoby mohou židli interpretovat a jak odráží jejich charakter a situace. Tento způsob analýzy přináší nejen humor, ale i podněty k zamyšlení o lidských interakcích, očekáváních a frustracích.
Další silnou stránkou je jazyk samotného textu. Autor využívá jasnou a srozumitelnou formu, která je prostoupena jemným ironií a hravou nadsázkou. Styl psaní je příjemný a čtivý, což příjemně posouvá text k jeho zamýšlenému cíli – oslovit široké spektrum čtenářů, včetně laiků.
Na straně druhé, slabinou díla může být pocit, že autorovo úsilí o lehkost a humor ve srovnání s hlubším a vážnějším tématem může působit plochým dojmem. Celá analýza je tak vedena v uvolněném duchu, což může v některých čtenářích vzbudit dojem, že chybí větší hloubka a vážnost. Dále by se dalo argumentovat, že použití takových příkladů jako Mirka a paní Roubíčková, ačkoliv obohacují text, může sloužit také jako klišé, které snižuje originalitu.
V závěru, „ŽIDLE“ je vtipnou a myšlenkově podnětnou úvahou o každodenním předmětu, která dokáže čtenáře přimět zamyslet se nad různými životními situacemi. I když se autor může vyhýbat solidní literární tradici a vážnému tónu, přesto se mu podařilo vytvořit dílo, jež namísto oslabující krapet povrchnosti přináší úsměv a nové pohledy na zdánlivě obyčejné aspekty našeho světa.
04.01.2026