Och, jak jsem vnímavá!

Píše se pondělí 26. 5. 2014. Je několik hodin po poledni a já se rozhodla trávit slunné odpoledne v přírodě …

Řekla jsem, si, že se projdu. Tedy … projít se u mě znamená dřepnout si na první volnou lavičku v lovosickém parku (vážně tomu tady tak říkají?).
Ok.
Tak až na druhou.
Nechci si ušpinit nové kalhoty ptačím trusem …

Sedím si tu s polorozpadlým blokem v klíně a chystám se pozorovat okolí.

Zhluboka se nadechnu.
A do čerstvého vzduchu to má tedy daleko.
Cítím výpary z nedaleké silnice, rybinu z tekoucího Labe, zápach posečené trávy (omlouvám se, ale mně to vážně nevoní) … dobře. Pachy se u mě neujaly.

Tak jsem se rozhodla zkoumat zvuky.
Chyba.
Ptáčci si tu vesele štěbetají mezi sebou, ale je jich tolik, že ta krásná melodie, o níž všichni mluví, přechází spíše v nesourodé a uši trhající pípání. A v kontrastu s kvílejícími dětmi z opodál postaveného dětského hřiště … nic moc, povím Vám.
Snažím se zachytit jednotlivá slova.
„Tondo, nestrkej tam ty prsty, skřípneš si je!“ zvyšuje jedna z přihlížejících matek svůj hlas.
A za chvíli jen: „Auuuuu!“ a plesk ho.

Jak tak pozoruji to dětské hřiště, můj pohled zaujme jakási bílá ohavnost, které tu říkají molo.

A když se tak dívám skrze ty dětské dřevěné prolézačky a houpačky na sluncem ozářené Labe, napadá mě, jak bych se ráda prošla po druhém břehu … v samotě, nikým nerušená … najednou si však uvědomuji, že první pěší most je až někde v Litoměřicích a z druhé strany v Ústí … to moc nevymysleli, říkám si … A po železničním přejezdu fakt šplhat nebudu. Nejsem sebevrah!

„Mamí, ta paní na nás divně kouká …“

Oj. To bylo asi na mě …

Rudnu. A zdrhám.

Takže z mého zasněného výrazu je v tu ránu pohled úchyláka. Vážně skvělé.

Sedám si na opačný konec parku, kde už však ani ty stromy nemá cenu zmiňovat. Ale aspoň na mě dopadá jejich chabý stín … zatím.

Právě kolem mě prochází stará paní v černých tříčtvrťákách a v takovém podivně strakatém tričku. Kolem ní pobíhá snad ještě starší pes. Ten mi teď s funěním očichává nohy, když jeho panička křikne: „Aliku, fuj je to!“

Vřele děkuji.

Pes tomu však nasazuje korunku v okamžik, kdy u nohy mé lavičky bezostyšně zvedá unavenou končetinu a … ččč.

Přesedám si na druhý okraj lavičky.
A ty mušky mě vážně … !

Projíždí kolem mě skupinka cyklistů v těch legračních helmách a ještě legračnějších dresech, které obepínají snad všechny (zdůrazňuji VŠECHNY) jejich svaly na těle. No rdím se a chce se mi chichotat.

Na cestu směrem ke mně zatáčí macatá mamina se špinavě plavými vlasy a obličejem kulatým jako měsíc v úplňku. Pleť by jí však mohla závidět kdejaká puberťačka. Se zadkem už to bylo horší …
V rukách svírala modročerný kočárek, v němž spalo baculaté miminko.
Vedle ní kráčel světlovlasý chlapeček, který v upatlaných dlaních držel polosnězeného Mrože, který mu tajícně stékal nejen po pažích, ale také všude okolo pusy.

Naproti po trávníku pobíhá banda malých dětí, z nichž jedno z nich okamžitě poznávám, neboť se mi loni snažilo ukrást v Penny marketu asi tři velké Milky čokolády.

Náhle se mi před očima mihne mladý pár na kolečkových bruslích.
Celkem pěkná brunetka v černých legínách (safra, takový zadek bych chtěla mít!) držela za ruku svého zřejmě přítele s velice vysokým čelem a s oblečením více ženským než měla ona na sobě (co na něm tak mohla vidět? …).

Začínám se nudit.
Už jsem asi příliš dlouho mezi lidmi.

Asi si zajdu domů pro brusle a budu pracovat na takovém zadečku, jako měla ta brunetka.

Nebo si sednu ke knize a udělám si horký čaj …

Kdo ví, třeba stihnu obojí …

:)