SVĚTÝLKO NA KONCI TUNELU

Anotace: Pro Lenku Tvořilku

https://www.youtube.com/watch?v=0cB8Om3tsyc

 

     Do mé duše vstoupila světlovlasá dívka. Prohlížela si mě hmatem. Rozevláté vlasy v délkách házely jemné odlesky.

     „Vidím tě,“ pronesla vážně. Uhrančivé oči mě zkoumaly. „Co je ti?“ Dotkla se mého čela.

     „Nevidím,“ špitla jsem odevzdaně, „světýlko na konci tunelu.“

     Ulehčeně se rozesmála. „To je problém?“ Pohladila mě horkou dlaní. „Podej mi ruku, povedu tě.“ Nevidomé oči se na mě usmívaly.

 

Slepota těch, co vidí,

uzavřených ve svých srdcích,

ve světle, přitom jak krtci žijí,

arogantní, hloupí, trpcí.

Jakou vymyslet strategii,

aby se s nimi dalo žít?

 

Jako hledači kořist štvou,

jako vlci vyjí, nechtějí,

nemohou pochopit.

Rozdat jim černé hůlky?

Aby se za svou tmu skrývali?

Nejsou tak dobří (ani z půlky),

 

leč kopřivu mráz nespálí.

Není to daleko… do nebe…

do lidských srdcí…

jen trocha vřelosti nás od nich dělí.

Zazpívej, Leni, pro nás, pro sebe,

abychom se za tmu zastyděli.

 

     Udiveně se rozhlédla. Hrdé držení hlavy, ladné pohyby krásně utvářených rukou. „Je to přece tak prosté. Stačí se dívat, naslouchat…“

 

Nevidomá dívka hrála na kytaru,

drnčící struny s láskou hladila,

sopránem líbezným zaplnila spáru

a podala ruku té, co ji zradila.

 

Nad Tklivou písní jsem plakala,

ptala se sebe víc, nežli kdysi.

Já ano, ona to nikdy nevzdala.

Ti s očima v srdci nehrají kompromisy.