P1

 

Pitomej závazek, pitomá vděčnost, pitomý svědomí. Jsem s tebou jen proto, že ti to dlužím. Jen proto, že se nechci povyšovat a nebýt nefér. Jen proto, že jsem tě potkala ve chvíli, kdy jsem to strašně potřebovala. Mám strašně neukotvenej život, říkám ti najednou. A ty jen překvapeně zamrkáš těma svýma modrozelenýma očima. To je asi to nejhezčí, co na tobě je. Ty oči a to, jak upřímně a naplno do toho všeho jdeš hned od začátku. Mám strašně neukotvenej život, připravuju si půdu pro to, co má přijít večer. Proběhne kolem pes, proběhne kolem člověk, proběhne kolem věčnost. Jdeme mlčky. Tady bych chtěla bydlet a tady bych chtěl bydlet já. A slyšela jsi tohle a slyšel jsi tamto.

 

Auta jezdí sem a tam. Je červená a já strašně chci pít a kouřit. Vytahuju občanku dřív, než dojdu k pokladně. Paní se šklebí, má ústa posvátné ryby. Představuju si všechny ty věci, který bych si představovat neměla. Chlapeček přede mnou kupuje spoustu tatranek, důchodkyně nese psa, sekuriťák se tváří jako týpek od MI5. Ze skladu vyváděj chlapa, viděla jsem ho včera. Viděla jsem ho už dávno předtím, kdysi tam u nás už taky byl. Kradu všechno, řekl tehdy. A teď je mu to jedno, na parkovišti si zakouří, policajtka z něj bude nervózní a on se tím bude tiše bavit. Posvátná ryba po mně chce peníze a občanku. Zaměním jedno za druhý a omluvně se usměju jakože tohle se mi stává pořád.Chci zmizet, vypařit se, nebýt. Je mi tak strašně  a vím, že teď to přijde. Zase tě nechám za sebou. Zase zase zase. Už to ani nepočítám. Chodník se vzpíná pod kroky, závora se před očima vlní, dívá se na mě, na to, jak se snažím znovu předstírat. Vím, že ví. Viděla to tolikrát.

 

Mám všechno a necítím štěstí, zní mi v hlavě jako mantra tibetských mnichů

 

Je šestýho srpna dva tisíce devatenáct.