Multitasking

Anotace: Drahý velký odešel na čerstvý vzduch odběhat si nastřádané...

Drahý velký odešel na čerstvý vzduch odběhat si nastřádané z předešlého týdne a oba junioři ještě spí. Cvakla konev a po místnosti se rozvoněla káva. S umytou hlavou a celá vonící po kokosu a makadamovém másle z pravidelné týdenní sebepéče se noří mezi polštáře do náruče velké, léty konejšivě změklé kožené sedačky. Děsí se dne, kdy ji bude muset dát...

 

Na baru našla zbytek balení polomáčených lineckých banánků. Občas je koupí, má je ráda tím nostalgickým způsobem, kdy každé sousto ji zaplavuje vnitřním pocitem jistoty a milovanosti se vzpomínkou na dětství. Sousta zapíjí kávou a vychutnává si tu chvíli.

 

 Zapnula počítač a napsala jí.

 

Občas si pro sebe ukradnou čas a vypijí spolu kávu a písmenkově poklábosí i přes ty kilometry, které je dělí. Ony. Kamarádky. Viděly se smát, viděly se brečet. Přesto si ponechaly určitou část tajemství. Ví to všechny. No a co, že jsou každá jiná, právě tím je to tak stejné a tak cenné. 

 

"Ahoj, zalila jsem si kafe, co děláš? " odeslala směrem k prvnímu oknu.

 

"AHOJ, TEĎ JSEM VSTALA, DEJ MI 10 MINUT, NAMAŽU SI CHLEBA A ZAPNU PRAČKU" zareaguje první okno.

 

 "Ok jasně, čekám.."

 

Mírně se naklonila vpřed a naučeným pohybem nakupila do mezery mezi záda a opěradlo pohovky vrstvu bezchybně barevně sladěných polštářů. Opřela se a lehkým zavlněním si vytvořila kolem sebe příjemný prostor. Zaklonila hlavu a přivřela oči. Pousmála se, tak tohle je přesně ten okamžik, kdy si je naprosto jistá, že manželovo polohlasné lamentování ve smyslu zbytečných krámů při zvedání polštářů ze země stojí zato přežít.

 

"JEŠTĚ VYDRŽ, MUSÍM MU JÍT NĚCO PODRŽET DO GARÁŽE" bliklo na ní z monitoru na konferenčním stolku.

 

Sjela pohledem na datum v pravém dolním rohu - jo, do plesu zbývá ještě pár týdnů, oddychla si a povolila si další polomáčený spouštěč vzpomínek.

 Znovu se spokojeně propadla do nadýchané sobotní myšlenkové šlehačky. Vždycky to uměla, vypnout okolí a žít si na chvilku svůj vnitřní svět. Vzpomíná si, jak už na gymplu to o ní nejbližší věděli a slyší jejich napůl zoufalé: "vnímáš?"

 Její fantazie je živá, barevná, kreativní. V hlavě vidí věci a skutky tak živě, emočně, nahlas a živočišně, že je vlastně odžije. Přísahala by, že cítí vůně, vnímá chutě... Přirozeně, že s přibývajícími léty si v rámci své fantazie s dospěláckou zodpovědností vykopala příkop slušnosti a konvence, za který se nesmí. Jen občas, občas když je sama, si dovolí přejít tam za, do země šimrání a mrazení...

 

Prudce otevřela oči. Dneska ne.

Jasně, nalakuje si zatím nehty, napadlo ji.

"Ahoj, jak žiješ, nejsi tu poslední dobou vůbec vidět" vyskočí na ni nově z dalšího, druhého okna.

 

"TAK UŽ JSEM TU. UPEKLA JSEM VČERA BUCHTY. S TVAROHEM, TY MÁME NEJRADĚJI A PAK TAKY TROCHU S MÁKEM"  blikne v prvním okně fotografie plného pekáče.

"Lakuju si nehty, večer jedem do kina" napsala postupně do obou oken.

 

"Zbyněk šel na trénink, mám tu obě děti, malá kašle" shrnuje druhé okno.

 

"VERONIKA UDĚLALA ZKOUŠKU, TAK ODJELA NA HORY. VZALA SI JICH PÁR SEBOU" pokračuje první okno.

 

"Včera jsem byla až do šesti v práci, představ si to, máme inventuru.  Šéf si dotáhl nějakou mladou, tak jsme si to rozdělily. Ona zdobí, já pracuju…" druhé okno.

 

"Vezmu si večer tu bílou halenku, co mysliš?" odeslala dotaz zásadního charakteru směrem na první i druhé okno.

 

"OBJEDNALA JSEM SI BROŽ. PŘIŠLO TO I S NÁRAMKEM, KOUKNI, NENÍ TO MOC MALÝ?" pošle další fotku první okno.

 

"Určitě si vezmi tu bílou halenku, hlavně ať se cítíš pohodlně!" zareaguje na její dotaz druhé okno.

 

"ROZHODNĚ SI VEZMI TEN ČERNEJ SVETŘÍK S VELKÝM VÝSTŘIHEM!  A VÍŠ, JAK JSEM TĚ TO UČILA S RAMÍNKAMA...UTÁHNOUT A ZVEDNOUT!" důrazně první okno.

 

"Brácha byl s kapelou v televizi, koukej, 3:25" přistane odkaz na video v druhém okně.

 

"Koukám na to, moc pěkný" napsala směrem k druhému oknu.

"Je tam i s přítelkyní, je to ta černovlasá vlevo" druhé okno.

 

"Myslíš? Ale vždyť ten černej  nosím furt. Nehty jsem si nalakovala červenou... Má tam být on, chtěla bych vypadat hezky,  ať vidí, o co přišel! (zhruba před dvaceti lety)" ona směrem k prvnímu i druhému oknu.

 

"Ta s tou kérkou?" odpověděla směrem k druhému oknu.

 

"Jo jo, to je ona. Představ si, s tou kérkou jsi mi připomněla, včera jsem viděla souseda, dělá novou terasu, koukala jsem na to z okna ložnice" druhé okno.

 

"Terasu? To je tak hezká? Velká jo? Z čeho to dělá?" ona směrem k druhému oknu.

 

"To ani nevim, ale dělá ji do půl těla, právě.." druhé okno.

 

"VČERA JSEM BYLA SE SOUSEDKOU NA FIREMNÍM VEČÍRKU, MĚLA JSEM LODIČKY, ALE NEUMÍM V TOM CHODIT. JAKO TEDA MYSLÍM V TĚCH LODIČKÁCH, PROTOŽE V TOM OSTATNÍM JSEM CHODILA CELKEM OBSTOJNĚ, VŽDYŤ VÍŠ…" svěřuje první okno.

 

Zaslechla v zámku klíče. Drahý se vrací. V ruce cestou vyzvednutý ranní tisk, který si odložil na stůl mezi její hrnek se skoro vypitou kávou a laky na nehty.

 

Naučeným pohybem bleskově shodila všechna konverzační okna směrem k dolní liště a pohledem zkontrolovala poslední otevřenou stránku. Jak uvázat šátek na 183 způsobů...jo, to by šlo. Nad hlavou zavnímala tolik známé dupání, junioři scházejí po schodech ze svých pokojů a rozespalým pohledem zkoumají povrch kuchyňské linky.Poslala je se umýt (všechny tři).

 

"Musíme se sejít na pokec, mám toho tolik!" odesílá rychle směrem k prvnímu oknu. 

 

"Musíme se sejít a pokecat, mám toho tolik!" zároveň k druhému oknu.

 

"JASNĚ, DOMLUVÍME TO, MĚJ SE.“ pochopí okamžitě první okno.

 

"Určitě se brzy domluvíme" slibuje druhé okno.

 

"OK! Tak ahoj..."

 

Zvedla se od ztemnělého monitoru. Udělá jim vajíčka, rozhodla se a se spokojeným úsměvem pátrá po slanině. Brzy si jeden přes druhého zaplní stůl každý tím svým oblíbeným z aktuální nabídky ledničky a bohatě a dlouze společně posnídají. Vevnitř má krásně a teplo..je víkend a vše je jak má být.