Padesát

Anotace: Není to málo, ale zatím to také není moc. Dost toho máme za sebou a již méně před sebou. Když se ohlédneme a máme nač vzpomínat, není čeho litovat a tak docházíme k závěru, že už bychom vlastně ani mladí být nechtěli.

Tak a už je to tady! Je ze mě čerstvá, nefalšovaná padesátnice. Asi každý, když dojde k tomuto úctyhodnému věku, nevyhne se jisté bilanci. Když jsem se tehdy narodila, bylo všechno jiné, byl jiný svět kolem nás a lidé zřejmě také jinak mysleli a jinak se chovali. Přesto jsem ráda, že jsem přišla na svět právě tehdy a zažila věci takové, jaké byly. Bez počítačů, bez internetu, bez mobilních telefonů, bez reklamy a bez bulváru, ale i bez ozonové díry, bez povodní, s modrým nebem nad hlavou v létě a spoustou sněhu v zimě, s teplem sálajícím z roztopených kamen. Vím, jak vypadá zajíc, bažant a veverka, protože jsem si je nenalistovala v encyklopedii, ale viděla je na vlastní oči a pamatuji si chuť lesních jahod utržených jen tak po cestě do školy. Vím, že mléko se nevyrábí v továrnách, ale že jej získáváme od zvířat, kterým se říká kráva a že bývalo plné smetany, ze které se dalo stloukat máslo. Králičí maso bylo součástí běžného jídelníčku a ne sváteční pochoutka. (Mimo jiné, po dlouhé době jsem včera koupila v obchodě pět králičích stehýnek za 129,- Kč). Dodnes cítím vůni posečené trávy a umím si vyvolat pocit, který se mě zmocnil, když mi maminka koupila nové střevíčky. Televize nevysílala čtyřiadvacet hodin denně a na výběr jsme měli pouhé dva programy. Dívat se stejně dalo jen na Večerníček nebo v neděli dopoledne na Hupa a Hopa. A jednou za půl roku na Čtyři z tanku a pes nebo jiný podobný šlágr. Když jsme leželi nemocní v postelích s obklady na krku, listovali jsme papírovými knížkami, které voněly. Naše babičky nechodily do fitek a neměly umělá prsa ani nehty. Nosily zástěry a ruce jim voněly zahrádkou a vlasy čerstvě upečeným štrůdlem. Dědečkové byli šikovní, uměli leccos opravit a my nikdy od nich neslyšeli větu: „Nemám čas…“ O Vánocích jsme strojili živý stromeček přinesený z lesa a zdobili jej voskovými svíčkami. Vosk stékal po skřipcích a vydával zvláštní vůni. Existovala možnost podat telegram na poště, který se používal ve výjimečných případech. Když takový telegram pošťák přinesl, většinou znamenal zlou zprávu. Naši rodiče nás nevozili autem z kroužku do kroužku. Nechali nás běhat po hřištích s klíčem na krku do setmění a pak nám jen podepsali úkoly. Slovo obezita se nás netýkalo.
Ve škole nebyla žádná interaktivní tabule na prezentaci, ta naše voněla křídou a někdy trochu páchla po mokré houbě. Učitel nebyl náš kámoš, ale měl náš respekt za všech okolností a my měli přirozené mantinely, ve kterých jsme se pohybovali. Oblečení jsme nosili vesměs všichni stejné nebo alespoň podobné a tak se nikdo nemohl vyvyšovat nad ostatní a dávat těm druhým najevo, že jeho rodiče jsou bohatí. Svačiny jsme neměli nutričně vyvážené, ale s poctivým šunkovým salámem, který chutnal. Po škole jsme chodili do sámošky pro lízátka za korunu a eskyma za padesátník a před školou nikdo, ale fakt nikdo nekouřil a kdo měl kazetový magneťák, který se dal nosit ven, byl prostě KING. Poznámky neexistovaly, učitel si prohřešky s provinilci vyřídil sám. Dvacet příkladů navíc a vyřešeno, jaképak vzkazy rodičům. Když někdo dostal pětku, byla to ostuda, ne hrdinství. Každý z nás měl jasno v tom, čím chce být a nepoužívali jsme větu: „Mně je to jedno.“ Často jsme neměli volbu, vše bylo předem dané, ale zase nás velký výběr možností neuváděl do stavu zoufalosti a bezmoci nad vlastní nerozhodností. Měli jsme prostě život jednodušší a v jednoduchosti je krása. Zkrátka a dobře: neměnila bych. A to je asi ze všeho to nejdůležitější.