Konec biografů v Čechách

Je to nějak ten pátek, co jsem byla v kině. S mamkou. Tentokrát jsme nezamířily do nějakýho přetechnizovanýho multiplexu, kde vymydlení měšťáci dychtící po kultuře chroupají přesolenej popkorn a srkají hnědou kolu.
Tentokrát jsme vešly do starýho klasickýho kina, kde si lístek kliďánko koupíte pár dní předem. A to bez obav, že vám ho někdo vyfoukne před nosem. Ten lístek je téměř za poloviční cenu a navíc tisknutej na opravdovým klasickým papírovým papíře a ne na žádný vyumělkovaný voskový plachtě.
V kině projdete kolem starýho bufetu, zavřeno. Lidi sem už nepáchnou. Docela se zamýšlím nad tím proč. Snad proto, že sem zavítá už jenom minimum filmovejch nadšenců a dávaj přednost tomu co je in, trendy a moderní. Jak já ty slova nemám ráda!
Posadíte se na starý ošoupaný křeslo, celej sál je tvořenej různejma vymoženostma užitýho umění komunistický éry a vy se tak nějak neobyčejně těšíte na ten film. Zhasnou světla a opona se rozhrne. To už nebývá, co?
Bez stupidních reklam na začátku, bez přílišnejch zvuků a na fakt tvrdým sedadle zkouknete celej film. Dost dobrej, tak nějak nepřímo vám do toho prostředí zapadá. Kolem lidi, jen hrstka, dost podobní a snad taky stejně vykulení jako vy. A nebo ne. Proč by se měly divit, když sem chodí odjakživa. Pro mě ne. To já jsem ten nováček ve starým kině, to jsem já ten odkojence postrevolučníma bijákama. Stydím se.
Film si užíváte zato úplně jinak než normálně. Konec, zvedáte se. Kráčíte ven, po mramorovejch schodech s kobercem. Tři ženský se uprostřed toho plácku pozastaví a tlachají. V tý chvíli se starej uvaděč pomalu zvedne ze židle a snad ještě pomaleji jde k nim. Je to postarší obrejlenej pán v kostkovaným svetru, s cedulkou se jménem a fotografií ještě z mládí na prsou. Slušně jako z filmu pro pamětníky pobídne ty dámy, at nebrání v cestě vycházejícím divákům. Jedna z žen se udiveně ptá se, jestli myslí těch pět lidí co sedělo v sále.
A mě v tý chvíli zachvátila nějaká vlna sentimentu či co. Litovala jsem toho starýho pána, tak jak často je mi líto většiny starejch lidí. Ale ted vážně hodně. Možná za to mohl i ten film, nevím. Bylo mi do pláče. A napadalo mě, že u nás pořád ještě existujou lidi, kteří jsou schopni bojovat za ty drobný hezký věci, co nám tady zbyly a co časem stejně upadnou v naprostý zapomnění.