Moje fobie

Anotace: hmyzem pronásledovaná…

Je to už dávno, co mě v lese píchla včela do krku. Tahle událost se ovšem nestala důvodem, proč bych se kvůli ní snad bála lezoucího nebo lítajícího hmyzu ve volné přírodě. V interiéru domu, to je něco jiného! Už jsem o tom kolikrát přemýšlela, proč mi ta drobotina venku nevadí, zatímco uvnitř domu, hlavně ve svém pokoji, se můžu zbláznit, když objevím třeba pavouka. On velmi rád přileze nad mou postel a začne mi vyhrožovat, že se na mne spustí po té své „niti“. Stoupnu si na postel a vyhrožuji pro změnu já, že ho rovnou zabiju. On se samozřejmě bystře odstěhuje kamsi, kam na něj nemůžu a většinou kam ani nedohlédnu. A rychlost, kterou má v nožičkách, ta je zřejmě pro mne oním kamenem úrazu. Můžu si stokrát říkat, že je chytrý a na mne nevleze, stejně se mi ježí všechny chlupy na končetinách, i ty které jsou zrovna zkráceny na skoro neviditelné minimum. Už jsem se párkrát musela odstěhovat na noc do jiné části bytu (ještě že nějaká je).

S létajícím hmyzem je to podobné. Stačila mi jedna jediná příhoda v dětství, při které mi vlétla můra do tenkrát natupírovaných vlasů, a mám negativní zkušenost, kterou do konce života nezapomenu. To protivné vrčení jejích křídel, něco jako malý motorek, no brr! A jak dlouho to trvalo, než se jí (taky chudince) podařilo vyprostit z toho zajetí! Od té doby jsou můry v pokoji mým postrachem.

Potíže jsou i s komáry. Ti jsou neuvěřitelně rychlí a chytře si počkají, až když se zhasne. Určitě máte s nimi podobné zážitky: Ten jejich protivný bzukot – eeeeeee, pak najednou ticho, zavrtíte hlavou a zas eeeeee. Když rozsvítím, rychle se někam posadí, ale chytit se hned tak nedá. Z naší ložnice se ozývá jedna salva za druhou, jak stočenými novinami mlátím do stropu a do jiných možných i nemožných míst, jenže marně. Nerovný boj s komárem prohrávám. Tak nechám aspoň rozsvíceno, při světle snad dá, mrcha, pokoj.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že utrpení s komáry je naše současnost. Pořídili jsme si síťky do oken, nemůžu si je vynachválit. Jenže někdy je člověk nucen přespat mimo domov. Tak například: Navštívili jsme známé na chalupě. Důvěřivě jsem ulehla a snažila se usnout (komáři kupodivu nikde), když tu jsem cítila, že po mně něco leze. Rozsvítím lampičku, nic nevidím. To se několikrát opakovalo, až jsem konečně únavou usnula. Ráno mě obestřela hrůza! V rohu za postelí pobývalo hned několik pěkně vypasených škvorů! Samozřejmě, nic mě tam neudrželo na žádnou další noc. Po čase jsem musela proto obdivovat naši malou dcerku. Vrátila se ze stanového tábora a ještě před vybalováním obsahu batohu se nám tam rozlezlo hned několik těchto tvorečků. Prý: „Tam toho bylo!“ a byla v pohodě.

Já vím, je mi to jasné, musím konstatovat: Jsem zkrátka „cimprlich“, co nadělám, já ubohej městskej tvor.