BEZDOMOVEC

Anotace: Jak se člověk stane bezdomovcem? Tak na to jsem se bohužel nezeptal...

 

 

                                                                BEZDOMOVEC

 

 

Čekal jsem včera v podvečer na devítku, měla jet za dvě minuty, tak jsem otevřel Literární noviny a pustil se do nich. Mám obecně málo času na všechno, zvykl jsem si tedy využít každou chvilku aspoň ke čtení novin, i tak mi kupa těch nedočtených stále jen narůstá. Ještě jsem se do nich ani pořádně nepohroužil a už periferním viděním vnímám, jak si to mým směrem štráduje nějaká postava z protější refýže. Vzhlédl jsem a vidím poměrně ještě mladého bezdomovce, který nepochybně míří směrem ke mně. Schválně sklopím rychle zrak do novin, ale jako obvykle, není mi to nic platné. Na ostrůvku je kromě mě nejméně osm dalších lidí, ale samozřejmě jsem to opět já, koho si bezdomovec neomylně vyhlédl. Nevím, čím to je, v běžném životě se mě lidé odjakživa spíš ostýchají oslovit, zřejmě jim připadám uzavřený až nepřístupný, zkrachovalé existence ale nejspíš vidí mnohem hlouběji pod slupku člověka a kdyby kolem mne bylo ne osm, ale osmdesát lidí, stejně jdou vždy najisto. Nic nepomáhá, že v takovém případě nasazuji mnohem nepřístupnější, až odhodlaně odmítavý výraz, alespoň si tak sám připadám. Bezdomovci a žebráci se však nikdy zmást nenechají, mají neuvěřitelný instinkt. Vědí, že pod chladně neústupnou maskou se v mém hlubokém nitru skrývá dobrák od kosti, který má soucit s jakýmikoliv božími tvory, natož s nešťastníky z čeledi homo sapiens. A nic nepomáhá ani to, že už jsem léta strašlivě obezřetný, než někomu skutečně přispěju, a zpravidla se vymluvím, že zrovna žádné peníze u sebe nemám, abych pak z toho měl celý den navíc výčitky svědomí. Tenhle můj dávný vnitřní závazek, podepřený dlouholetým empirickým poznáním, že většina loudilů si z žebrání udělala jednoduše profesi a korunky většinou hbitě propije, kupodivu rozeznat nedovedou.

 

Postava v modrých džínách, dlouhém koženém plášti a černých botaskách se svižně postavila vedle mne a s dovolením se mě zeptala, zda se mě může na něco zeptat. Dřív, než jsem se ale stačil rozhodnout, zda budu předstírat těžkou nedoslýchavost nebo také slušně odpovím, si mě bez čekání na můj souhlas ihned začala proklepávat otázkou, zda jsem profesor. Čekal jsem spíš rovnou žádost o drobné na příspěvek na vlak či na autobus a nevím na co ještě, ale tohle ne. Donutilo mne to zvednout zrak a aspoň se smíchem zabrblat, že profesor tedy nejsem. Vedle mne stál štíhlý mladý muž ve věku něco mezi osmadvaceti až pětatřiceti lety a jeho pravděpodobný sociální status prozrazovala spíš červenohnědá pijácká barva jinak ještě poměrně mladistvě působící pleti v docela sympatickém obličeji, než třeba samotné oblečení. Alkohol z mladého muže ale kupodivu netáhl, ani nečpěl tím typicky bezdomoveckým pachem týdny nemytého těla a nepraného oblečení.

 

Můj nezvaný společník však kontroval okamžitě další otázkou, že na profesora ale vypadám a co tedy dělám. Stále jsem čekal, kdy přijde žádost o peníze a tyto zastřelovací řečičky okolo mi v takových případech vadí ještě víc, než samotné žebrání. Proto jsem odsekl, že nic nedělám a ostentativně jsem se zapíchl pohledem ještě hlouběji do novin. Zároveň jsem ale přemýšlel, proč bych měl vypadat v džínách jako profesor – asi to bude těma brejlema a tím, že čtu na refýži noviny, usoudil jsem. Můj dotěrný společník se ale nedal odradit a když jsem mu neodpověděl já, co jsem zač, rozhodl se, že se mi představí aspoň on. „Asi byste neřekl, že jsem bezdomovec, co?“, utrousil s jakousi hrdostí v hlase a musím se přiznat, že mě tím začal trochu i zajímat. Sice jsem to bezdomovectví na něm poznal už na dálku, ale faktem je, že tím, jak se vyjadřoval, působil docela inteligentně, byl i napohled čistý a jakžtakž upravený, nechyběla mu ani skutečná zdvořilost a tak jsem mu nechtěl srážet sebevědomí - mám totiž s těmito lidmi soucit a je mi jich líto dokonce i tehdy, když páchnou a v tramvaji od nich odsedávám, abych něco nechytil. Zavrtěl jsem tedy hlavou, že opravdu jako bezdomovec nevypadá, a dokonce jsem se na něj povzbudivě usmál, hned jsem však zase sklopil zrak v naději, že už by každou chvíli měla tramvaj přijet a vysvobodit mne.

 

On však evidentně nepotřeboval ke komunikaci se mnou jakoukoliv mou výřečnost a utrousil, že ženské s náma stejně se všemi jednou zametou. Sám že ale nebude bezdomovcem navždy, že se z toho zase dostane. To mi přišlo sympatické, tak jsem ho pochválil za jeho odhodlání. Na to mě hned ubezpečil, že vůli, to on má, a že když si něco umane, tak je schopen jít i přes mrtvoly. Výhružně to ale neznělo, měl kupodivu klidný a příjemný hlas, tak jsem se jen zasmál, že přes mrtvoly snad ne. Horlivě přitakal, že tak daleko by skutečně nešel, což jsem s vnitřním pousmáním ocenil.

 

„A to byste neuhodl, jak se jako bezdomovec uživím, že ne?“ Opět jsem zavrtěl hlavou, že ne, tak hned dodal, že umí imitovat řadu slavných osobností, třeba Menšíka a dlouze se na mě zadíval, jist si zřejmě tím, že ho k té imitaci vyzvu. No to se ve mně spletl podruhé – už jsem byl jak na trní, kde je ta tramvaj a nějakou komedii lidem na ostrůvku se svým bezdomovcem taky hrát nebudu, cítil jsem, jak nás už zhoustnuvší chumel lidí nenápadně pozoruje. Abych ho ale nezklamal úplně, zeptal jsem se ho aspoň, zda se tak živí po hospodách. „Jak jinak?“, odpověděl zvesela a znělo to i docela pyšně.

 

Pak si všiml, že v novinách, do kterých jsem úplně zbytečně nadále sveřepě zapichoval zrak, je něco o Baťovi. „Jé, to je náhoda“, vykřikl téměř euforicky, „víte, že jsem na Baťu zrovna myslel, když jsem k vám přicházel? Akorát jsem si v tu chvíli říkal, jak by nám byl takový Baťa dnes potřebný. To byl moudrý a rozvážný člověk.“ Pokýval jsem hlavou a on pokračoval v tom smyslu, že je dnes všude strašný nepořádek, všechno řídí samí neschopní, jen se krade a podvádí. S tím jsem opět nemohl nesouhlasit, pravda je, že s tímto bezdomovcem bychom se asi v řadě věcí shodli. I v tom, jak se strašně tuneluje v pražském dopravním podniku. Já to mám z novin a internetu, on zase tvrdil, že to ví od svých kamarádů řidičů, kterých řadu zná. No proč ne, tenhle můj samozvaný besedník skutečně mluvil poměrně k věci a sedět s ním u stolu v hospodě, asi bych se s ním i do nějaké diskuze nakonec pustil.

 

Jediné, s čím jsem nemohl souhlasit, byl jeho názor, že sice Klause rád nemá (s tím jsem tedy naopak souhlasil vřele), ale že ho musí pochválit za jeho odpor vůči euru a Evropské unii vůbec. Sarkasticky jsem si v duchu pomyslel, proč by mělo zrovna bezdomovci záležet na tom, jestli se u nás platí korunami nebo eurem, ale to jsem samozřejmě nahlas říct nemohl. Stejně bych se ale málem nechal nachytat a pustil se s ním do polemiky, ještě včas jsem se však zarazil – to už bych se ho pak totiž určitě nezbavil ani v tramvaji. Naštěstí se v tu chvíli na obzoru objevila opožděná devítka, tak se mě ještě stačil zeptat, zda z konečné jede nějaký autobus do Dolních Počernic, že tam jede na faru za svým kamarádem farářem, který ho tam nechává v případě potřeby přespat. To jsem mu sice potvrdit nemohl, ale aspoň jsem mu vyjádřil uznání, že je fajn, že má takového kamaráda, který mu v nouzi pomůže. To mi odsouhlasil a k mé úlevě se vzápětí vrhl k otevírajícím se tramvajovým dveřím nalevo od nás, čehož jsem využil k nastoupení do dveří napravo. Mezi námi pak už byl uvnitř takový chumel lidí, že jsem byl od další nedobrovolné debaty nakonec zachráněn.

 

Celou cestu jsem ale přemýšlel nad tím, jestli jsem přeci jen neměl být k tomuto člověku o stupínek vstřícnější a normálně lidsky si s ním pokecat. Nakonec totiž ani po mně žádné peníze nechtěl, zřejmě jsem mu celou dobu, kdy jsem neomylně jeho žádost o almužnu očekával, křivdil. Jaký osud se mu to asi postavil do cesty?, říkal jsem si, když jsem si přehrával klidný tón jeho hlasu i zjevnou sečtělost a inteligenci. I to, že v rámci možností dbal na svůj zevnějšek a nebyl smířený se svým osudem. Dřív jsem se zejména v hospodách často potkával s různými otrapy a naučil jsem se je sveřepě ignorovat, protože jak se jednou zadrápnou, už se jich nezbavíte. Ale tohle nebyl ten případ. Vystačil si sice s mluvením skoro sám, ale možná si zasloužil trochu víc mé obyčejné lidské pozornosti? Už jsem se začal cítit skoro nepatřičně, zda si svůj soucit s potřebnými jenom nenamlouvám a nejsem ve skutečnosti stejný cynik, jako dnes zřejmě většina lidí. Jenže jak jsem to měl předem vědět, že to celé nebyl jen nacvičený osvědčený trik, jak si něco vyžebrat? Kdyby nejel dál a vystoupil se mnou, tak bych mu snad i nějakou korunou sám od sebe přispěl – právě proto, že si o peníze sám neřekl. Ale to jsem prošvihl, to už si musím vyřešit jen se svým svědomím.

 

Vystoupil jsem jednu zastávku před konečnou a když mě odjíždějící už poloprázdná tramvaj míjela, hledal jsem ze zvědavosti svého bezdomovce alespoň pohledem přes okna vozu. A opravdu jsem ho zahlédl – zrovna něco zaujatě vyprávěl jinému mladému muži podobného věku, vedle nějž seděl na dvojsedadle, a ještě jsem stačil zahlédnout i výraz toho mládence, který působil poněkud nešťastně, rozpačitě i obezřetně.

 

Ach ano, tak nějak jsem asi vypadal já, když si mě ostatní na ostrůvku nenápadně předtím tak prohlíželi. A nějak se mi v tu chvíli po tom bezdomovci, kterého tramvaj právě odvážela na konečnou, trošku i zastesklo. Cestou k domovním dveřím jsem na něj stále ještě myslel a čím dál víc mě mrzelo, že jsem se o něm nechtěl dozvědět i něco víc. Třeba z toho mohla být zajímavá povídka o zvláštním lidském osudu. Takto mi to vydalo jen na tento fejetonek s otevřeným koncem...

 

Praha, 23.8.2013