Flashback

Anotace: Stojí u baru. Čerstvých 40, na pódiu hudba mládí. Pije kolu, řídí. Její manžel je na ní hrdej - s ne...

Stojí u baru. Čerstvých 40, na pódiu hudba mládí. Pije kolu, řídí. Její manžel je na ní hrdej - s nepředstíranou chutí si poslechne punk, řídí auto a cestou nabere i jeho dalších 5 kamarádů.

Dnes si nedala nijak zvlášť záležet, na co taky. Černé hladké triko padá měkce přes mateřstvím tvarované boky, za jejichž proporce by se však ještě nemusela stydět. Výstřih kopírující oblíbené písmeno V, vyplněný tak akorát. Akorát na to, aby se v něm několikero párů očí utopilo pohledem o malinko déle, než je obvyklé. Neví to.
Její slovanské křivky obepínají džíny, zastrčené do vysokých kožených kozaček. Uvědomuje si, že k žánru to není tematické, ale koupila si je ten den ráno. Sluší jí. Neví to.
Stojí u baru, v hlavě si jede příběhy všedních dnů. Pohled upřený na jeden bod, točí si blond vlasy na prst. Neví to.

Zachvěje se, cítí, že něco je jinak. To něco ji vtáhlo do reality, příjemný opar příběhu rozjetého v hlavě se rozplynul. Zahlédne ho. V davu bezejmenných procházejících prochází on. Mladý, zrzavé vlasy má drze rozcuchané, což jeho pihovatému výrazu mile sluší. Z tváře muže hledí oči kluka. Přes černé triko rozepnutá kostkovaná košile. Kouká na ni, jeho pohled má sílu úplňku. Usmál se. Ač je velká holka, sklopila oči. Proč? Neví.

Otočí hlavou směrem k místu, kde tuší svého manžela. Kouká na ní, zavětřil. Všiml si. Usmála se jakoby nic. Zvedl ruku k posunku, který k ní vysílá němý dotaz "Ještě něco k pití?" a ukazuje směrem k výčepu na opačném konci sálu.
Kývla a znovu se usmála. Spokojený zmizel v davu.

Vytáhla mobil a v odrazu se snažila zkontrolovat, zda nemá rozmazaný make-up. Stíny, tužka, řasenka, vše se zdá na svém místě. Pohled posunula výš. Její vlasy se zdály být bez náznaku větší katastrofy. O nic víc ani míň než obvykle. Ulekla se. Možná mám flek na triku? Zdánlivě nenápadnými manévry se snažila dohlédnout na všechny záhyby v oblasti kritických záchytných bodů - prsa, břicho, nebo nedej bože níž? Vše se zdá v pořádku.
Ve snaze o nenápadné ohledání sebe sama s cílem přijít na skutečnou příčinu magnetického pohledu toho mužně, přitom drze a pihovatě krásného "kluka z plakátu" se znovu propadala do svého světa....
Ucítila vůni. Někde blízko, zatraceně blízko. Směs koření, kouře, kůže a...drzosti. Ještě než zvedla pohled od kozaček, věděla to. Věděla, že uvidí tu hrstku pih pod krásně rozcuchanými vlasy.

Stál přímo proti ní, svoji přítomností kompletně zaplňoval výhled na pódium, v rukou dva plné, lákavě napěněné kelímky. "Nedáš si pivo?" a ruka s kelímkem se natahuje proti ní. Ještě chvíli měla tendenci se otočit, ale podle pohledu nebylo pochyb. Mluvil na ni. Tykal jí!

" Děkuji, nedám." Slyší se mluvit jako z velké dálky. Bože, určitě mluvím tónem jeho matky, napadne ji.
Naklonil hlavu rozpustile ke straně a usmál se. Pohled očí nastavil do lehce přemlouvavého módu. "Ale já jsem ho koupil pro Tebe."
"Já ale řídím." Usmála se a na důkaz, že to myslí skutečně vážně odmítavě zavrtěla hlavou.
"Něco se tu děje?!" Ta otázka protnula vzduch za jejími zády jako blesk. Otočila se. Manžel jí s napůl vítězoslavným a napůl tázavě autoritativním výrazem podává vybojovanou kolu. "Ne, nic, nic...díky", vzala si lahev a nejistě se otočila zpět. Její pohled bez překážek dopadl až na pódium, zaplněné místo bylo prázdné.

Usmála se pro sebe. Manžel ji zezadu objal rukou a přitáhl si ji k sobě. Z bezpečí postranního baru mlčky nostalgicky poslouchali a pozorovali pogující dav. Byla překvapena, že i po dvaceti letech si vybavila texty.

Přišel kamarád vyzvednout si jejího manžela. Omluvně se na ni podívali a odešli směrem k výčepu zpečetit jejich přátelství kalíškem dobré, řízné, nazlátlé tekutiny. Ten večer již poněkolikáté. Nevadilo jí to, věděla, jak jsou pro dnešní večer rozdané role. Necítila se opuštěná, ten večer byla ráda sama se sebou.

Přesto se rozhlédla kolem sebe. Proč? Hledala někoho snad? Co čekala? Přeci si nepřála, aby si všiml, že je znovu sama? Ne, to ne... Spatřila ho. Stál v rohu místnosti, pokrčenou nohou se opíral o zeď a zdolával druhý ze dvou napěněných kelímků. Pozoroval ji. Jejich pohledy se opět setkaly, odrazil se nohou od zdi a zamířil k ní.
Cítila, jak jí buší srdce, věděla, že stačí otočit se od něj a nastavit mu záda, dát najevo nezájem. Masku nepřístupnosti měla nacvičenou dokonale. Neudělala to. Pohledem mu vycházela vstříc, měla pocit, že pohyb kolem se zpomalil, vnímala jen jeho. Stoupl si vedle ní, blízko, tak blízko, že cítila jeho dech na svém uchu. Koukala dopředu, ale neviděla nic.
"Strašně ti to sluší. Ty vlasy, líbí se mi tvoje vlasy. A máš krásný prsa..."slyšela jeho pihovatý šeptající hlas těsně u svého ucha. Podívala se na něj, usmál se skoro provinile a podal jí ruku, která jakoby na ni křičela "pojď se mnou..."
Zvedla hlavu, snad chtěla zkontrolovat okolí…snad mu tu ruku i chtěla podat....Přes hradbu tančících hlav na ni koukal. Manžel. Stejnost. Jistota. Pravidelnost. Důvěra. Realita. Kotva. Láska.
Došlo jí to. Jestli něco měla silně vyvinutého, pak sebekázeň. Podívala se na pihovatého, krásného voňavého muže pevným pohledem. Pochopil okamžitě. Jeho oči vystydly. Usmál se "nic z toho nebude, viď" řekl a ukázal pohledem na její, před mnoha lety zákonem posvěcenou polovičku. Pokrčil rameny a odešel.

Věděla, že tentokrát už nepřijde. Nevadilo jí to. Vždycky byla hodná holka. Cestou domů, v autě plném typicky ovíněného humoru a mužského smíchu, se cítila neuvěřitelně svěží. Mysl měla lehkou a byla vděčná. Vděčná tomu "klukovi z plakátu" za to, že jí dovolil vzpomenout si. Vzpomenout si, že to, co kdysi věděla a už neví, ještě občas vědět může...


PS:
Vzkaz pro moje milované přítelkyně - holky, pokud si chcete ve 40 zvednout sebevědomí, jděte na punkový koncert!