Konec bilancování, přichází život…

Anotace: Novoroční fejeton.

Lemmy Kilmister z Motörhead pil třicet let láhev whiskey s kolou denně. Před nedávnem dospěl k rozhodnutí, že s přibývajícím věkem by měl se svojí životosprávou už začít něco dělat, a tak přestal pít coca-colu. Když v pondělí 28. prosince 2015 vydechl naposledy, bylo mu rovných sedmdesát let.
Bůhví proč jsem si zrovna na něho vzpomněl, když jsme o silvestru na balkoně se skleničkou šampaňského v ruce zapíjeli právě se končící rok. Zase jsme se ptali sami sebe, jestli už jsme dostatečně šťastní a úspěšní. Zase jsme plánovali, jak skvělý asi bude následující rok, když se zkázou toho předešlého nenávratně skončily na smetišti dějin i všechny naše hříchy. Zase jsme si dávali předsevzetí, kterak se vše změní a začneme žít jinak. Nezačneme! Náš život poběží nenávratně dál svým rigidním tempem. Jak lákavé by bylo smáznout v jediném okamžiku minulost a obrátit se směrem dopředu, tak jak se o to pokoušíme právě o silvestru. Nezapomínáme přitom ale žít? „Nikdy se nedržíme přítomnosti. Předbíháme k budoucnosti, uvažujeme, jak uspořádat věci, které nejsou v naší moci, pro dobu, u které není žádná záruka, že se jí dočkáme. Nebo přivoláváme minulost, abychom snad zadrželi její přílišný spěch. Jsme tak pošetilí, že bloudíme v dobách, které nám nepatří, a vůbec neuvažujeme o jediné, která je naše, přemýšlíme o těch, které nejsou, a nerozvážně unikáme té jediné, která trvá. To proto, že přítomnost nás obvykle trýzní. A tak nikdy nežijeme, ale doufáme, že začneme žít, a jak se ustavičně chystáme, že budeme šťastni, nevyhnutelně šťastni nikdy nejsme,“ píše Blaise Pascal.
„Tatínku, ta holčička v pohádce měla ale hloupé jméno: Nástěnka! Tak bych se teda nechtěla jmenovat,“ utnula moje úvahy dcera. Učím se bezprostřednosti od dětí. Vývojová psychologie pro to vynalezla svůj vlastní termín: „prezentismus vyjadřuje dětskou vlastnost chápat svět jen v daném okamžiku, v přítomnosti, bez vztahu k minulosti a budoucnosti“. Skutečně si neumím představit nic opravdovějšího, než když vás na Nový rok v 5:45 probudí syn, aby vám hrdě předložil čerstvě vyrobené vlajky Faerských ostrovů a Jemenu. „Nesmíš se toulat, víš, je to moc nebezpečné. A ty se tomu ještě směješ!“ kárali potomci hned po ránu svého kocoura, kterému při noční obhlídce naší obce, s dvouvěžatým pseudogotickým kostelem uprostřed, někdo rozstřelil ksicht do úsměvu. Nicméně, jak lépe začít nový rok než s úsměvem na tváři?
Děti jsou zázrak. Vysokohorské jezero je zázrak. I Dvořákova Novosvětská je zázrak. Zázrak je Mendesova Americká krása. Krásná žena je zázrak. Pavarottiho tenor je zázrak. Turnerovy olejomalby jsou zázrak. Bříza, strážící vstup do rodného domu, je také zázrak. I Ginsbergovy surreální svaté verše jsou zázrak. Ale jak si má člověk vybrat mezi zázraky? Copak se to dá za jeden pitomý hloupý lidský život stihnout?
"Nemám žádné výčitky. Výčitky jsou nesmyslné. Je na ně totiž vždycky pozdě. Už jsi to udělal, že jo? Už jsi žil svůj život. Nemá žádný smysl si přát, aby to bylo jinak. Smrt je nevyhnutelná, že? Tohle si uvědomíte o to víc, když se dostanete do mého věku. Já ale nemám strach. Jsem na ni připravený. Když odejdu, tak odejdu při něčem, co dělám nejlíp. Když bych zítra zemřel, nebudu si stěžovat. Užil jsem si," bilancoval svůj život Lemmy.
Rest In Peace!
Nebilancujme, žijme…