Komentáře odeslané

Před devíti lety jsem jako zedník dělal fasádu domu pro jednoho obyčejného pána v Měchenicích (tam, jak zpívá Mládek, kde mají krásnou plovárnu). Asi za měsíc práce jsem se s oním pánem skamarádil, nabídl mi tykání a já jsem si nového kamaráda vážil. Pak mě jednou pozval do svého ateliéru. Říkal jsem si, on má ateliér? Nebo je na chlapečky? Mám nebo nemám jít? Nakonec jsem se zeptal v jeho nepřítomnosti jeho ženy. Dozvěděl jsem se, že Honza, její muž, je Jan Antonín Pacák, bubeník, muzikant, zpěvák, zakládající člen skupiny Olympik, malíř, grafik, keramik, herec, bavič, zkrátka úžasná renesanční osobnost. Na dalších jeho deset profesí si teď nevzpomínám, ale to je v podstatě jedno. Důležité je, že vzpomínám na něj. Je to dva roky, kdy zemřel na leukémii.
Ale k věci, proč ti to sem píšu. Svým dílkem jsi mi připoměla jednu věc. Vždy jsem měl touhu psát, ve škole jsem se vyžíval ve slohu, považoval jsem za neúspěch, když jsem z odevzdané práce dostal jen jedničku. Mou normou byla k jedničce alespoň hvězdička, pochvala nebo čtení nahlas celé třídě. A když se třída smála, tetelil jsem se v duchu blahem. Doma mě každý zrazoval od psaní, že to k ničemu není. Hele, rým! Už blbnu. Tak jsem v patnácti hodil psaní za hlavu a věnoval jsem se elektronice. Jen dva roky na vojně jsem psal své lásce poetické dopisy, prý je má ještě dneska schované a občas si je čte. Je už třikrát rozvedená. Prý kvůli těm mým dopisům. Ale zase jsem odbočil. Takže zpět!
Jeňýk Pacák mi jednou v hospodě řekl, že si myslí, že mám vlohy pro umění. A jestli bych za ním nepřišel do školy. Že prý učí na vysoké škole kreslit budoucí architekty. A že mě to taky naučí. Po půlročním jeho i mém snažení jsme došli ke stejnému názoru: ze mne nikdy malíř nebude, leda natěrač. A tak jsem se vrhnul na další obory umění. A tady přišla ta chvíle, kdy se změnil můj přístup k umění. Vytesal jsem pár věcí z pískovce a Honza mi řekl, ať z toho udělám výstavu a že bude považovat za čest mi výstavu zahájit. A že mi věří, že to zvládnu. To jsem potřeboval. V roce 2003 jsem měl první výstavu a teď si dělám vlastní výstavu zhruba jednou do roka. A stačilo jen málo, aby mi jeden člověk věřil, ostatní nejsou důležití, ti budou jen vždy kritizovat a nic jim nebude po chuti. Na takové lidi nesmíš brát ohled, ti tě chtějí jen zdržet. Závidí možný úspěch, schopnosti atd.
Promiň mi dlouhý výlev stárnoucího "mladíka", co by chtěl ještě hodně udělat, ale postupně mu odcházejí síly.
Přeji ti hodně úspěchů a nedej se svést ze svojí cesty!
Jen ty víš, kam chceš dojít. Tak ať se ti to povede.
Laďa.
PS: můžeš se podívat na mé stránky, je tam něco z mých aktivit, není to však příliš aktuální: www.leones.wz.cz

13.04.2009 09:29:00 | Zasr. romantikreagovat

Stránky: [1] [52] [104] [156] [208] [256] [257] [258] [259] [260] 261 [262] [263] [264] [265] [266] [269] [277] [285] [293] [301] [302]

Komentáře odeslané

Uživatel

» Přihlásit se

» Registrovat

Autoři online (5+1)

Návštěvnost