noční pomočování cestovatelů časem

Herci tahali svá jména z klobouku.
Každý chtěl hrát hlavní roli.
Nemohli se shodnout.
Pod stolem bylo strašně moc opilých Popelek.

„Tohle mi fakt láme srdce,“ řekla holka, kterou jsem ani pořádně neznal a žuchla sebou do vesmírné postele.

Kytarista pod mostem vybrnkává na dvě struny Electric funeral od Black Sabbath.
Zase jeden starší ročník.
Stará ponožka na vyhození.

Měl bych si zakrýt oči, když mladá žena stojí nahá ve vodě na kraji rybníka?
Kdy jsem normální a kdy už ne?

Kdo jinej vás upřímně nakopne než-li přítel?
Na šlechtice se spolehnout nemůžete.

Ve vlaku byla spousta neznámých osob.
Ženě přes uličku vykukovaly podvazky.
Nepochybně schválně.
Doktor M. mě ťukl do čela.
Také schválně.
Ale já se nepodíval.
Já jsem mu věřil, že to stojí za to.


PS.
Malý chlapec vypadl z okna mrakodrapu.
A stejně než dojedete výtahem dolů, tak pořád věříte v zázrak.