jsem rád, že nežiju v Americe

Ty lidi na ulici hráli bez not.

To na tom všem asi bylo pro doktora M. nejtajemnější, protože on jinak na iracionální věci moc nedá.

Co na tom, že jeden z nich levitoval na koberci a kocour tancoval.

Má jen okamžiky.

„To musí bejt někde napsaný,“ říká, když život plyne jinak než byla jeho původní představa.

„Někdy jsou chvíle, kdy bych chtěl věřit v boha, ale nemůžu. To by ten svět musel vypadat úplně jinak.“

Vlaky se i tak nepřestanou pro nás stávat tajemnou rozpravou s cestou.

Letadla jsou na tuto sounáležitost příliš vzdálená.

Ty čáry na nebi jsou jako slzy, o nichž nic nevíme.

 

„Smrti se nebojím,“ říká doktor M. zahalen oparem grogu.

„To je pochopitelné, protože ona se bojí tebe. Jako bych to viděl. Jste nějaká bledá. Nemáte rakovinu?“

„Jak jsem měl vědět, že má ten chlap rakovinu?“

„O časech vánočních máš lidem popřát a ne jim pokládat nevhodné otázky.“

„Já se jen bál, že mi bude podávat ruku.“

Přichází mladík s ruksáčkem zabalený do zimna.

„Tady je opilcům dobře,“ vysloví doktor M. jednu ze svých definitiv.

Mladík se rozzáří, jakoby narazil na svého převozníka.

„Tak to jsem tedy správně.“

Zrovna zapadá slunce.

Svítá jinde.

Kosmonaut ve volném prostoru zapomněl pracovat.

Z ruky mu vypadl šroubovák.

Nejvíc ho překvapil sněhulák.

Neidentifikovatelný.