babička

Přítel se dušoval, že střílel slepýma.
Ale ten na zemi stejně chroptěl.
Dohasínal k slepotě věčnosti.

„Vidíš světlo v tunelu?“ třásl jsem s ním.
„Zeptej se jestli vidí babičku.“
„Já vidím jeho babičku.“
„Jak je to možný. Ty bys jí vidět neměl.“
„Támhle jde.“
„To není babička.“
„Babičky už dneska nejsou babičky.“
„Oni už neexistují?“
„Jistěže existují, ty vole, ale už nevypadají jako babičky.“
„To je moje babička,“ řekl ten střelenej, jak byl asi míň střelenej než jsme si mysleli.
„Tak vidíš, že existujou babičky, ale která to je? Já žádnou babičku nevidím.“
„Protože tak nevypadá?“
„Kdo?“
„Moje babička,“ zasípal střelenej.
„Možná blouzní. Já žádnou babičku nevidím.“
„Já taky začínám blouznit.“
„Určitě. Dyť jsi tvrdil taky, že vidíš jeho babičku.“
„Z toho by hráblo i Boženě Němcové.“