Zeď u postele je chladná

Tak trochu jsme se všichni narodili v té velké sklenici od láku.
Jako rybář, co chytil zlatou rybku a jeho rodina se z toho pomátla.
Tak jako mladá Skotka, co vyhrála v sedmnácti letech milion liber, a po čtyřech letech se cítí tak mizerně, že má chuť zažalovat loterijní společnost.
Zničili jí život.
Jen nevím co po nich může chtít.
Chce snad vysoudit další peníze?

Smrtelný život není třeba brát smrtelně vážně už jen proto, že je smrtelný.
Satan na nás kašle.
K čemu by jsme mu asi tak byli?
Většina z nás je strašně nudná.
Nakreslím to tužkou koho-i-nor, jak nejdražším diamantem světa.
Nikdy mi nepřestane udivovat po čem lidé touží.

Vlezl jsem si do urychlovače částic.
Rozsekat své myšlenky sám nezvládnu, a že jsem tomu věnoval hodně času a lahví.
Ale ten urychlovač by to mohl zvládnout.
Bez toho se mi, co chvíli zdá o tom, jak si dělám s přáteli mejdan mezi hroby.
Většinou se ho účastní ti, co už tam bydlí.
Možná jim i trochu závidím.

PS.
Foukl jsem do odkvetlé pampelišky, abych byl účasten reprodukce.