Kostel se cpe do nebe svou věží

“Ten chlap je příšerně senzitivní,” vykládal mi jeden fotograf mikrosvěta.
“Ten je schopnej rozstřílet pokladny v supermarketu, když na to přijde, a taky si ze hřbitova dokáže přitáhnout ducha. A to jako fakt hodně natvrdo.”
“A co je zač?” zeptal jsem se.
“Kreslí zlámanejma tužkama na papíry, co nachází na zemi.”
“A co kreslí?”
“Truchlící vdovy a žáby.“

Klečet před křížem v kaluži cizí krve?
Já mám víc chuť ležet v trávě s žížalou pod hlavou.
„Bacha! Jde po žížalách!“ vykřikl havíř, když nám do koupelí vletěl otevřenou větračkou kos, a my si ve sprchách zrovna vzájemně myli záda, protože to jinak nešlo, jak jsme byli špinavý od všeho toho uhle.
Někdo zase založil nové politické uskupení.

Saxofonista stojí na barovém stole a hraje, zatímco žena s dlouhýma nohama tančí.
„Milovat!“ křičí do ventilační šachty chlap, co už má jen na jednoho panáka, a ani toho mu nechtějí dát.
Kde kdo si může připadat jako Kristus.
Spáchal asistovanou sebevraždu, jako všichni ti mučedníci?

PS.
Senior v Anglii chtěl poděkovat zdravotním sestrám a přinesl dort, co mu upekli potomci.
Byl plný marihuany.
Ach ty děti.