Tak se převrátil čas v písku

Ještě u něj nebyla nikdy na návštěvě.
V bytě má na podlaze listí.
A knihovna je obrostlá břečťanem.
Už rozdal všechny svoje knihy a zbyla mu jediná židle.
Nechal se stříhat srpem od jednoho potulného indiána, jehož rodiče zavlekli do Evropy lidé, kterým nevyšel podnikatelský záměr za velkou louží.
Mysleli si, že se budou koupat v šampaňském, ale nevyšlo to.
Tak koupili párek indiánů na chov.
Přeci jen z toho něco bylo.
A něco tu po nich zbylo.
Někdo.

„Kruhy v obilí?“ šeptal ji do ucha. „To si jen hrají. Jako když děti kreslí křídou na asfalt.“
„Kdo?“
„Oni.“
„Chtěl by jsi se s nimi setkat?“
„Proč? Buď je sežereme my anebo oni nás.“
„Neexistuje jiná alternativa?“
„Na odpověď ti stačí učebnice dějepisu ze základní školy.“
„Já bych je nesnědla,“ řekla s otřesem těla až listí na podlaze zašustilo.
„Protože jsi nikdy nepoznala hlad.“
Vždy se najde vysvětlení pro naše počínání.

„Když není válka, tak se vezme zavděk kde čím. Třeba i ježděním na střeše vlakových souprav metra. Když nás nepronásleduje smrt, tak ji pronásledujeme my. Sami sobě v patách,“ řekl do papírového kelímku jak do megafonu.
„Bereš prášky?“ zeptala se znepokojeně.
„Existují mýty, že malýho kluka ještě nezajímá sex. Že starýho muže už nezajímá sex. A že rakety dokážou cestovat do vesmíru. Že malý lidé jsou malý.“
„Asi jsem zapomněla vypnout troubu,“ řekla a zvedla se k odchodu.
„Potřebujeme vědmy, i když se jim smějeme.,“ řekl, když za ní zaklaply dveře a listí zašumělo.

PS.
Pozorujeme vesmír.
Nevíme, že vesmír je v nás.