Návštěvnost
Pro klauna
Pro klauna
Milý Klaune!
Zdravím tě z planety Cirk.Na nic jsem nečekala, vzala s sebou větrnýho Ramona jako průzkumníka, i když ty jeho větry duněly na dálku, ale to tomu nevadilo, vzala jsem Totemníka jak obranáře. Kousal a kameněl. Tedy ty kousnuté. Věděla jsem, že Láskoštístkové jdou po vyžvýkaných žvýkačkách. Rozňahňají je slinami a staví si z nich obydlí na akátovnících...akátovníkách...no prostě tam. Hezky to ztvrdne a odráží se ve skleněném jezeře. Fraparatka s Debronínem se se mnou loučili jakobych šla na konec světa. No - ono to taky bylo skoro až tam. Protože ptákovice Džohana bydlela nad propastí - no,abych byla přesnější u propasti - na konci planety. A byla nedůtklivá. Měla mindrák. Měla totiž lidská prsa. Tedy ženská prsa. Představ si ptáka v podprsence! Pětky! Nemusím víc dodávat. Maskovala je vlasama. Měla dlouhé modré vlasy. Při letu jí vlály, a když letěla, přitažlivost cirská dělala s ňadry divy. Však to byla pro všechny dole podívaná. Proto nechtěla lítat. Šli jsme my tři celou noc mezi poly s Mňoulicemi - to jsou malé rostlinky na kterých roste něco jako obilí - byla to hvězdná noc - až jsme k ránu došli na kraj Cirku. Tam zavěšeno na lanech viselo obydlí Džohany, vypadalo jako kremrole. Na dveřích bylo klepadlo, mrklo na nás ospalýma očima stáhlo ústa do kroužku a pronikavě hvízdlo. Nato se otevřely dveře a vykoukla Džohana, ňadra schovaná pod vlasy, červený zobák na něm brejle a povídá - co je Anděli! Já udiveně říkám - ty si mne pamatuješ? A ona - jo, ty jediná ses nesmála mým přeletům nad Cirkem. Nesmála - říkám - poněvadž si dovedu představit jaké to je letět s odhalenýma prsama. Nic moc. Si piš, že ne - odpověděla - co se děje? A tak jsem jí to všechno vylíčila a ona na to - tak počkej moment, já tě tam vezmu. Jsi báječná! zvolala jsem. Ušklíbla se - já vím. A za chvilku vypochodovala ven, ňadra se jí hezky pohupovala (mimochodem) pod vlasama, vylezla jsem jí po křídle na záda, Totemníka k sobě, Ramon letěl nad námi, mávla křídly a už jsme letěli. Byla to krása! Celá planeta jako na dlani! Slunce svítilo, vítr čechral vlasy, moje i její, Totemník se chechtal, ještě nikdy neletěl. V dálce se blýskalo skleněné jezero uprostřed s ostrůvkem. Zamířila tam.
Zase napíšu.
Anděl
Zdravím tě z planety Cirk.Na nic jsem nečekala, vzala s sebou větrnýho Ramona jako průzkumníka, i když ty jeho větry duněly na dálku, ale to tomu nevadilo, vzala jsem Totemníka jak obranáře. Kousal a kameněl. Tedy ty kousnuté. Věděla jsem, že Láskoštístkové jdou po vyžvýkaných žvýkačkách. Rozňahňají je slinami a staví si z nich obydlí na akátovnících...akátovníkách...no prostě tam. Hezky to ztvrdne a odráží se ve skleněném jezeře. Fraparatka s Debronínem se se mnou loučili jakobych šla na konec světa. No - ono to taky bylo skoro až tam. Protože ptákovice Džohana bydlela nad propastí - no,abych byla přesnější u propasti - na konci planety. A byla nedůtklivá. Měla mindrák. Měla totiž lidská prsa. Tedy ženská prsa. Představ si ptáka v podprsence! Pětky! Nemusím víc dodávat. Maskovala je vlasama. Měla dlouhé modré vlasy. Při letu jí vlály, a když letěla, přitažlivost cirská dělala s ňadry divy. Však to byla pro všechny dole podívaná. Proto nechtěla lítat. Šli jsme my tři celou noc mezi poly s Mňoulicemi - to jsou malé rostlinky na kterých roste něco jako obilí - byla to hvězdná noc - až jsme k ránu došli na kraj Cirku. Tam zavěšeno na lanech viselo obydlí Džohany, vypadalo jako kremrole. Na dveřích bylo klepadlo, mrklo na nás ospalýma očima stáhlo ústa do kroužku a pronikavě hvízdlo. Nato se otevřely dveře a vykoukla Džohana, ňadra schovaná pod vlasy, červený zobák na něm brejle a povídá - co je Anděli! Já udiveně říkám - ty si mne pamatuješ? A ona - jo, ty jediná ses nesmála mým přeletům nad Cirkem. Nesmála - říkám - poněvadž si dovedu představit jaké to je letět s odhalenýma prsama. Nic moc. Si piš, že ne - odpověděla - co se děje? A tak jsem jí to všechno vylíčila a ona na to - tak počkej moment, já tě tam vezmu. Jsi báječná! zvolala jsem. Ušklíbla se - já vím. A za chvilku vypochodovala ven, ňadra se jí hezky pohupovala (mimochodem) pod vlasama, vylezla jsem jí po křídle na záda, Totemníka k sobě, Ramon letěl nad námi, mávla křídly a už jsme letěli. Byla to krása! Celá planeta jako na dlani! Slunce svítilo, vítr čechral vlasy, moje i její, Totemník se chechtal, ještě nikdy neletěl. V dálce se blýskalo skleněné jezero uprostřed s ostrůvkem. Zamířila tam.
Zase napíšu.
Anděl
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk