Na vejminku i ve špitále aneb Jak se žilo starým lidem kdysi

Anotace: Dovoluji si vložit reakci na dnešní úvahu oblíbeného a váženého autora Enigmana... za inspiraci děkuji!

S mnoha skutečnostmi zmíněnými v úvaze Ve vývoji?... nemohu než souhlasit, sama jsem obdobně smýšlela či dosud v mnohém smýšlím. Přesto, nevěřím, že v době dřívější bylo více lásky než je jí dnes, možná poslušnosti, ale lásky, nevěřím. Vím z autentického vyprávění, že například nechtěné novorozené děti byly ještě počátkem 20. století spalovány v obyčejných rozpálených kamnech!! zřejmě více ve městech, neboť tam děti nebyly použitelné ani jako pracovní síla na statku a poli. Lidé, kteří už nemohli v důsledku stáří a nemocí pracovat, a tedy nepřinášeli hospodářství a gruntu užitek či ztratili autoritu, tu nechť si každý udělá raději úsudek sám. Ony ty současné domovy plné opuštěných důchodců jsou toho takovým zrcadlem i do minulosti. Výměnkáři si všechny výdobytky nechávali potvrdit právní smlouvou. Ani sebelepší smlouva ovšem nemohla zajistit klidné dožití ve stáří. Záleželo především na vzájemné toleranci, pokud chyběla vůle dohodnout se, úřední papír nic nespravil. Rozmíšky mohl působit mladý hospodář stejně jako staří rodiče, a neshody mezi mladými a starými někdy vyústily v tragédii. (Zajímavé povídání o dřívějších dobách na toto téma je např. tu: Na vejminku i ve špitále aneb Jak se žilo starým lidem kdysi )

Nevěřím ani, že žena byla snad svobodnější než je dnes, obzvláště když byla ekonomicky závislá zcela na manželovi! (O rovnoprávnosti či spíše nerovnoprávnosti žen lze mnohé dovodit i ze zpráv a obrazů z některých částí světa, kde vývoj se právě v tomto ohledu zpozdil).

Občas se v tisku či na internetu objeví fotografie z amazonského pralesa a pod ní článek o izolovaném kmeni tam žijícím. Utkvěla mi v paměti především jedna z nich, podlouhlý, částečně otevřený dům, střecha hustě pokrytá suchými listy, v popředí několik postav dosud nekontaktovaného kmene. Jak jsem si tehdy fotografii prohlížela, uvědomila jsem si, že bych nechtěla mezi amazonskými indiány žít a být tak vystavena po celý svůj život vztahům malé, omezené komunity lidí, být na nich zcela závislá, neboť bych v džungli sama nepřežila. Vážím si svobody, kterou mi současná civilizace nabízí, je totiž především na mně, jaký život si zvolím, zda přijmu pravidla společnosti, které jsem součástí, i se vším, co se mi nemusí líbit, nebo se pokusím vymanit, odejdu někam na odlehlé místo a budu se usilovat žít po svém. Mně bohatě ale postačuje soukromí mého malého domova. Mám zkrátka na výběr, otevřít se, nebo uchýlit do ústraní. Indiáni podle mě takovou možnost volby nemají. Ač se nám odsud může jevít jejich život v pralese jako romantické dobrodružství, ve skutečnosti jde mnohdy o holé přežití. Z vyprávění lidí, kterým se podařilo proniknout ke skupinám amazonských indiánů, kteří jsou sice kontaktovaní, ale žijí stejným způsobem života, jako ti nekontaktovaní, je známo, že mezi jednotlivými kmeny panuje nepřátelství, zabíjí se navzájem a kradou si dokonce děti. To proto, že jednotlivá společenství jsou velmi malá, v džungli je vysoká úmrtnost, obzvláště ta dětská je úplně šílená, a i indiáni potřebují čas od času oživit společenství novou krví a geny.

https://www.tyden.cz/obrazek/amazon6-30234s-483ffc7cb41cb_300x204.jpg

Odkaz: https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/amerika/tajemny-amazonsky-kmen-objeven-bude-to-jeho-konec_62736.html

Lidská civilizace nemá až tak dlouhého trvání, jak z pohledu života jednoho člověka se může jevit. Stačí jen změnit úhel pohledu, například uvědomit si délku jednotlivých geologických period a jak dlouho planetě Zemi trvalo, než jsme se na ní my lidé objevili, tu potom snad každý musí uznat, že ve skutečnosti je éra novodobého člověka jen velice krátká. Vždyť co je pár tisíc let oproti miliónům a miliardám, než se Země zformovala a život na ní se rozšířil! Nemám problém přijmout a sama si to již dávno myslím, že jsme opravdu jen jiná forma opice! Je nás také v současnosti hodně lidí a v mnohém skutečně nežijeme dobře. Mně osobně a možná i více lidem chybí ideály (pominuli mravní kodex Desatero), ke kterým bychom se jako společnost i jako jednotlivci upnuli a jež by nás motivovaly k lepšímu žití. Ale za všechny naše problémy nemůže civilizace jako taková sama. To my jsme jejími tvůrci. Je úkolem nás lidí, nás jednotlivců, kteří jsme součástí lidského společenství a současné civilizace, vytvořit na Zemi snesitelné bytí včetně duchovního uspokojení.

Mám takové moje soukromé motto, je úplně obyčejné a jednoduché:

Nemohu změnit svět, ale mohu něco udělat pro jedince, pro sebe. Žít čestně a důstojně. S pokorou. Čím déle a poctivěji budu na sobě pracovat, tím náročnější si mohu klást cíle. A ty pak něco přinesou.

A i kdyby ne, tedy snad důstojný život, který bych ráda žila, až do konce...

Hezký den :-)

Autor Helen Zaurak, 28.06.2020

Přečteno 330x

Tipy 8

Poslední tipující: Kubíno, Květka Š., Amonasr

Komentáře (5)

Komentujících (3)

Doporučit (0x)

Tisk

Komentáře

Ahoj Helen. Tenhle tvůj text, reakce, se mi líbí víc svou střízlivostí, nadhledem a uvědoměním. Sama bych to líp nenapsala. Mám ráda tvůj styl, zvídavost i to jak široký máš rozhled. Pro mě osobně jsou příroda, vesmír, ekologie, planeta, lidstvo, člověk tak složité a obsáhlé pojmy, které možná nikdy plně do všech důsledků nepochopíme, a nelze je shrnout do pár odstavců, nad kterými narýsujeme kříž a zakončíme vykřičníkem. Děkuji opět, že jsem mohla číst. :O)

29.06.2020 23:39:36 | Tichá meluzína

Tichá meluzínko, děkuji za sdílení, vážím si Tvého vstupu, a popravdě, je mi velkou podporou, kterou i já občas takto potřebuji... Jsi laskavá.

Děkuji, těším se již na Tvé nové texty! :-)

04.07.2020 14:28:11 | Helen Zaurak

Souhlasím, chtít zastavit evoluci či dokonce zařadit zpětný chod sice můžeme, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Ve svých důsledcích jsou taková zbožná přání spíš kontraproduktivní a odvádí od toho, co každý z nás může sám u sebe doopravdy dělat. Jde o to naložit co nejlépe s tím, co máme, uvědomit si různá nebezpečí, dokonce i tu reálnou možnost sebezničení lidstva, pokud budou chod světa určovat nadále především jen úzké hrabivé zájmy těch, kdo svou ekonomickou moc dokáží efektivně přetavit v moc politickou. Líbí se mi Tvůj závěr - pasivní deziluze ze všech těch nepravostí, které kolem sebe vidíme, není cesta, to je zbytečná rezignace. Důstojný život, tak jak ho definuješ, to je ta naděje, které je možné se držet. Příklady táhnou, z malých věcí se můžou zrodit i velké - to už je starost společenského "samovývoje", který má své vlastní zákonitosti a neobejde se bez krizí, ale naštěstí ani bez katarzí, které jsou příležitostí k nápravě trendu. Úkolem jednotlivce není měnit svět, to není v jeho silách, to je jen nabubřelý mesiášský komplex, který zpravidla vede k větším škodám než užitku. Ale stát na té správně straně, to je v silách každého, pokud není líný zapojit své kritické myšlení a není jen pouhým sobeckým konzumentem papouškujícím levná propagandistická klišé... :-)

29.06.2020 11:31:29 | Amonasr

S pokorou čtu Tvé názory, Josefe, a jsem velmi šťastná ochotě je sdílet. Tvého vstupu si nesmírně vážím a vše, co píšeš, jako by vycházelo i z mých představ a přesvědčení. Neměla jsem vůbec v úmyslu psát tento svůj v uvozovkách článek, měla to být jen krátká reakce na jiné dílo, ale tak nějak se mi rozrůstala až do této podoby... nevím ani, co mě napadlo se tak rozsáhle rozepisovat,snad že jsem se nechtěla smířit s tak odsuzujícím závěrem o naší civilizaci, a také jsem v duchu doufala, že snad někoho přiměji k zamyšlení přesně v těch intencích, které zmiňuješ ve svém nadčasovém komentáři. Jsem velmi vděčna, mnohokrát děkuji za sdílení, ze srdce :-)

Pěkný podvečer :-)

29.06.2020 18:59:10 | Helen Zaurak

Ano, Helen, vnímáme to asi hodně podobně a jsou mi známy i souvislosti vzniku Tvého příspěvku, které zmiňuješ. Proto jsem cítil potřebu se k Tvému stanovisku svým úhlem pohledu také připojit, se stejnou pokorou, s jakou jsi ho i psala :-) I já Ti děkuji za srozumění :-)

01.07.2020 11:36:44 | Amonasr

Návštěvnost

Na vejminku i ve špitále aneb Jak se žilo starým lidem kdysi

Na vejminku i ve špitále aneb Jak se žilo starým lidem kdysi

Uživatel

» Registrace

» Zapomenuté heslo?

Autoři online (3)