Pavouk

Pavouk líně spřádá nítě, kouká okem na mouchu, která si tam hopsa hejsa na mlíkovem škraloupu. Žere si a já jsem hlady, moucha jedná špinavá, dělá dámu, přitom špína, s kdekým si to rozdává. Hup na hovno, hup na chleba, života ji není třeba. Jak ji chytím sežeru ji. Předem ji však okoupu. Covid všude,strach mám taky, raděj si ji oloupu. Hup na na hovno, hup na dítě. Matka smutná slyší pláč. Neboj matko, chytnu mouchu, neděkuj mi, není zač. Už se dočkám, špína letí, tajim dech ať ke mně trefí. Co ta matka? Co to slyším? Co to mele za blbost? Fuj, prý pavouk, no tak to mám dost. Už jsem mrtev, koukám zdálky, moucha zvrací na dítě, zbytky hoven, kousek chleba, bylo Vám to všechno třeba? Líbá matka svoje děcko, tam kde moucha nechala své všecko. A já v příštím životě nepripustim žádné zmatky, místo hloupých much, budu chytat hloupé matky.