Naděje na déšť

Samota vykroužená dechem je černý inkoust na řasách

píši Ti vzkazky poslepu v kouřových signálech ztraceného ticha,

co se rozbilo mezi čtyřmi tisíci stěn Tvého odkazu,

v úpatí zborceného zdiva vpil jsem se dotykem do tmy,

abych se nalezl pro polámané zítřky,  ve kterých nebudeš.

Procházím ruinami zšeřelých nálad, co křičí o pomoc,

Tvé dlaně odlétly do teplých krajin jinotaje,

má čára života je pergamen plný dohořelých citů,

polopřímky letmého setkání křižují zbloudilé nekonečno,

rozeznávám se v Tobě, jsi můj pohlcený otisk

Zkrystalizovanou Tě prokládám sklem

mikroskopicky sladěná s atomy prvků,

 které se zrodí pro vzkříšenou naději na déšť,

šeptáš mi logaritmy zkolébané lásky,

rovnice o více neznámých

které nemají řešení