Návštěvnost
Moje momenty II.
Moje momenty II.
Sebevražda. Nevím, zda se někdy někoho z vás dotkla. Mně ano. Dvakrát.
Poprvé mi bylo dvanáct let. Můj blízký příbuzný – skvělý, klidný, empatický člověk, který miloval hudbu (uměl hrát na spoustu hudebních nástrojů) a byl rád ve společnosti, spáchal sebevraždu výstřelem z lovecké zbraně. Nebudu se více rozepisovat. I po těch letech je to velice bolestivé. Důvod? Rodinné problémy, v dnešním světě běžné a řešitelné. Ovšem tenkrát… kam máte jít, když se vám hroutí celý svět? Za mámou. Ta pochopí, podrží v náruči, odpustí, pomůže…ne. Tenkrát ho nechtěla znát, pokud se rozvede. Neviděl jiné východisko. Pamatuji se, že jsme ten den měli k obědu švestkové knedlíky. Dodnes vidím, jak vzlykám a slzy mi kapou do rozpuštěného másla a máku. Od té doby jsem je nejedla…
Podruhé bylo synovi devatenáct let, měl krátce před maturitou. Přijel ze školy domů, ve dveřích pustil tašku s učením na zem a plakal. Vyděšená jsem se ptala, co se stalo. Jeho blízký kamarád, kluk, se kterým seděl v lavici, se oběsil. Důvod? Jeho otec na něj kladl příliš velké nároky stran prospěchu. Celé roky ho prosil, aby mohl jít do učení, nechtěl na střední. Ale otec nepovolil…
Je to zvláštní, jak mi připadají důvody těchto skutků malicherné. Ale někdy se dostanete do takového rozpoložení, že nevidíte jinou možnost. A přitom by možná stačilo pár slůvek, pár slov vyřčených v pravou chvíli, a život nabere jiný směr.
Pokud jsem vás rozesmutnila, omlouvám se. Ale těch pár napsaných řádků…musela jsem.
Komentáře (15)
Komentujících (7)
Doporučit
Tiskco se stalo, stalo se... a mělo to tak být...nic a nikdo to nezmění... jen to ukazuje... chyby? málo lásky? málo čehokoli?... nevím... jen oni sami vědí, proč... a my i když si myslíme, jak jim nic nechybělo, jak jsme dělali vše, jak... nepobereme to... nemůžeme, rozhodnutí... ať jim lehce... nehodnoťme, nic nezměníme, nic už neovlivníme,nic...
je to zvláštní a je to prostě a jasně blbě...
vzpomínejme... odpouštějme...nesnažme se pochopit, ale respektovat...
nic nelze vzít zpět, jen si lze vzít zkušenost... nenárokujme si svět, dívejme se...vnímejme... přesto, neochráníme všechny, ani své nejbližší... můžeme jediné, milovat...
28.12.2017 01:34:43 | zelená víla
Vílo - ach, tak od srdce ...děkuji Ti...
28.12.2017 06:17:20 | Anděl
Sice pod dojmem vánočního běsnění vůkol mě to vždycky nutí psát o těchto svátcích co nejvíc sarkasticky, letos už dokonce podruhé, ale právě podobná zamyšlení, jako je Anděli to Tvoje, myslím k adventu patří víc než co jiného... Také jsem takto přišel o pár blízkých lidí a vždycky jsem se pak ptal a ptám dosud, zda nemohli mít někoho v té chvíli nablízku, kdo by je dokázal pochopit a pomoci jim laskavým slovem... Ne vždy to asi jde, ale každopádně kdy jindy by si měl člověk udělat malou inventuru především v sobě, vytřídit to podstatné od toho méně podstatného, než právě v tomto čase...? Třeba i místo zběsilého nakupování a rozesílání péefek hromadnými maily... ST
20.12.2017 15:36:18 | Amonasr
Ami !.....děkuji ti. Máš pravdu. Mnohdy stačí slovo, gesto dobré vůle, aby člověk zase našel cestu. a někdo odvahu, svěřit se svým blízkým s tím, co ho trápí...ovšem ne každý to dokáže,zvlášt pokud jím lidé v jeho nejbližším okolí pohrdají. pohrdání, závist a zášť...ach, kdyby těch nebylo. jak by se jinak a lépe dýchalo...
20.12.2017 17:03:41 | Anděl
...doktor M. říká, že je to někde napsaný, tak kdo ví...
20.12.2017 10:44:43 | Jort
Pohádkový Jorte:) věřím všemu co doktor M. řekne. je to chytrej chlap. děkuji.
20.12.2017 10:47:34 | Anděl
kéž se Ti Anděličklo ulevilo.....:-D*
20.12.2017 10:27:43 | Frr
Frr...děkuji ti...
20.12.2017 10:43:25 | Anděl
A teď mi řekni co s tím mám dělat. Celý národ Literu tone v slzách a já neumím ani plavat. Podivný paradox vánoc. dnes mi zrezavěly rolničky. Ta sůl je fakt agresivní . Ach jo, tak alespoň pivoňku ?
20.12.2017 09:48:53 | klaun
Klauní:):):) to je ten advent. ten za vše může. a vzpomínky.....no, vsadím se, že před Silvestrem se budeme za břicho popadat...mohu ti cvrnkout do nosu? pro štěstí....a děkuji...
20.12.2017 09:59:58 | Anděl
Andělko,taky jsem ve svém životě stála těsně před propastí,kdy jsem si chtěla sáhnout na vlastní život.Vyšší síla mě zastavila,že ještě můj čas nepřišel,že mě čeká něco krásného.Jsem ráda,že jsem v sobě našla sílu pokračovat ve své cestě životem.Někdo z nás ale to východisko neuvidí.Krásný a smutný příběh,za který děkuji.ST*
20.12.2017 08:49:02 | Šípková Růženka
Růženko - děkuji ti...ano - beznaděj...kdo ji zakusil - pochopí. někdy opravdu stačí pár slov - jen vystihnout ten okamžik. a kdoví, možná jsme již zachránili někomu život aniž si to uvědomujeme...ach - je krásné si to alespoň myslet..:)
20.12.2017 08:58:11 | Anděl